Pít či nepít, to je oč tu běží

Ale teď trochu vážněji - „cukrová daň“, kterou vláda Velké Británie nedávno zavedla, se obecně bere jako důvod této změny; firma vyrábějící IrnBru tvrdí, že se jedná o krok, který beze změny na chuti odstraní přebytečný cukr z nápoje. Otázkou je, co je pro obyčejného konzumenta vlastně to správné, a do jaké míry by měl stát diktovat uživatelské preference. A tak se dostaneme k jádru celého problému – informovanosti a zásazích státu. Ano, je naprosto zřejmé, že (nejen) přidaný cukr v potravinách má vliv na to, kolik procent populace trpí nadváhou a obezitou; přidejme si sedavější styl života a voilá – epidemie obezity je na světě. Stát samozřejmě chce mít zdravé a pracující občany – a tak dělá to, co umí velmi dobře: nasadit rychlé řešení komplexního problému, které bude mít relativně pozitivní dopad. Problémem je ovšem právě to, že celý problém s přidaným cukrem v potravinách a obezitou je propojený s ostatními problémy v celé společnosti. Válka proti tuku donutila spousty výrobců vyrábět „light“ potraviny, které ale bez tuku nechutnají tak dobře – přidejme tedy levný cukr. Potraviny s cukrem se tak stávají levnějšími a dostupnějšími. A pokud není konzument správně nebo dopodrobna seznámen s tím, že tato a tato potravina má takové a takové dopady na zdraví, bude se řídit hlavně podle ceny a chuti. Lidský mozek je stále naprogramovaný na životní styl lovců a sběračů – pokud najdu zdroj potravy, je potřeba ho ihned využít, neboť příštích dalších pár dní se nemusí naskytnout příležitost nic sníst. Cukry a tuky jsou v takovém prostředí vzácností, a proto jich náš mozek chce co nejvíce. A teď posuňme stejný mozek o pár tisíc let dopředu, kde je jídlo na každém rohu, a dokonce i v dedikované místnosti jen pár kroků od pracovního stolu. A teď si přidejme neinformovanost zákazníků, stále se vyvíjející výživová doporučení, atd. Z jedné strany je tak krok k zavedení „cukrové daně“ pochopitelný – stát se snaží plošně omezit to, kolik cukru konzument přijme skrze zvýšení ceny výsledného produktu; a takový přístup na většinu populace zřejmě fungovat bude. I když si koupím stejný nápoj, budu konzumovat o to méně kalorií, aniž bych si jako zákazník všiml velké změny na chuti. Je ovšem správné, aby stát takto nepřímo diktoval výrobcům, kolik cukru mohou či nemohou do svých produktů dát? Zákazy a nařízení jsou, jak je vidět, nejen v Česku či Velké Británii, oblíbeným nástrojem toho, jak přinutit volný trh se přizpůsobit konsenzu většinové populace. Problémem ale je, co cukrová daň už teď zaviňuje – aby cílový konzument nepoznal změnu na chuti ani na ceně, výrobce musí do nápoje začít přidávat umělá sladidla, jejichž efekt na lidský organismus je předmětem velkého počtu odborných i neodborných debat. Chování výrobce je pochopitelné, přece jenom se řídí konstantní poptávkou po stejné chuti produktu; a aby neztratil zákazníky, nyní dražší cukr musí nahradit jinou látkou, která bude mít podobnou chuť a cenu. Proč je ale tak špatné, že producent je nucen změnit složení produktu na „zdravější“ alternativu? Proč je problém to, že stát vydělá více na daních, a bude moci více investovat například do zdravotnictví? Jedná se totiž o snahu zmírnit dopady problému, a nikoliv o snahu řešit jeho původ. Dnešní svět je ale tak přesycený informacemi, že „špatný“ přístup státu je nutností – kolik lidí má čas si večer po práci přečíst pár odborných článků s výzkumy ohledně nutričních hodnot potravin a jejich dopadů na lidské tělo? Samozřejmě se někteří lidé ochotně do četby pustí, ovšem valná většina společnosti se bude věnovat rozšiřování jiných znalostí anebo pouhému odpočinku. Kde je tedy ta ideální hranice? Těžko říci. Podobné debaty bychom mohli rozpoutat na témata typu „Zákaz kouření v restauracích“, „Daň na plastové tašky“, a dobrali bychom se k tomu, že existuje nepřeberné množství řešení, z nichž každé je pro každý segment populace jinak přijatelné. Stát se takto snaží uspokojit co největší část populace do akceptovatelné míry, a do co největší míry ochránit svoje občany. A to je krok správným směrem. Vraťme se tedy k příkladu IrnBru, které změnilo svojí tradiční recepturu. Jaká by byla mnohem lepší reakce na „cukrovou daň“? Nechme pracovat volný trh – nechme tradiční recepturu i s tím, že se zvýší cena, a přidejme novou produktovou řadu „IrnBru New“. Pokryje se tak poptávka všech konzumentů - a to jak těch, kteří preferují cenu i těch, kteří preferují tradiční recepturu. A proč jsem se vlastně rozhodl na tohle téma napsat článek na blog? Druhý semestr je ve své polovině a už zbývá jen měsíc do odevzdání bakalářské práce. Poté už mne čeká jen zkouškové období a moje Univerzitní studia jsou s největší pravděpodobností za mnou. A pak je to jen o profesních zkušenostech a zkoumání událostí a problémů okolo sebe. A když se budu do Česka vracet, něco jako myšlenková fabulace na „aféru“ s IrnBru může ještě přijít vhod – dokážu si představit, že by Česko na změnu receptury Kofoly mělo podobný názor jako Skotsko na změnu IrnBru. Některé věci jsou všude stejné a společnost bude vždy mít rozdílné názory na aktuální dění ve svých státech i ve světě.