O identitě

Zjišťujeme si informace ohledně školného, specifikací oboru, ubytování, kde se budeme stravovat a jaká je zábava na kampusu či ve městě. Podpora pro studenty, kteří opouštějí naši zemi, rok od roku roste a ráda pozoruji, že nynější středoškoláci vědí přesně, co na ně ve světě čeká. Nicméně, přes všechen důraz na změny odehrávající okolo, jen velmi málo času je věnováno tomu, co se mění v nás. K rozhodnutí napsat tento článek jsem se odhodlala po té, co jsem si uvědomila, že po šesti letech ve Velké Británii, si už nepřipadám jako „správný“ Čech. V tomto příspěvku, bych se ráda poukázala na to, že identita a obzvláště ta mladých lidí žijících v zahraničí bez rodiny není fixní a časem se mění. Samozřejmě, pokud mě šest let na britských univerzitách naučilo něčemu, je to, že jeden příběh není žádným důkazem a tedy ani já od vás nečekám, že byste tuto mou zkušenost měli brát jako něco, co je dané. Zároveň si ale myslím, že přemýšlet nad identitou, zkoušet si malé porovnání před a po, nebo připravit se na to, co se může přihodit během studia, je rozhodně prospěšné. Nebo se to brát jako takovou sofistikovanější verzi počítání oveček, když nemůžete usnout.

První věc k zamyšlení je rozhodně jazyk. Netrvá to dlouho, než člověk začne myslet v angličtině, snít v angličtině a používat anglická slovíčka v českých větách, protože jsou přirozenější. Po trochu delší době, začnete pozorovat, že všechna vaše elektronika je také nastavená v angličtině, protože překládat vše přátelům, kteří si půjčí váš mobil je prostě otrava. A pokud se v zahraničí vyskytujete na dostatečně dlouhou dobu, začnete si uvědomovat, že jste ztratili schopnost se pořádně vyjadřovat v češtině. Zprvu to začíná psaným projevem, protože po tom, co napíšete stohy esejí, vaše psaná čeština už jednoduše angličtině nemůže konkurovat. A stejně tak nemůže ani vaše česká gramatika. Po asi třech letech v Británii, jsem se začala obávat toho, co by se stalo, kdyby si nějaký můj český text přečetl můj češtinář ze střední. Dokonce i nyní, píšu tento příspěvek nejdříve anglicky, neboť už je to jazyk daleko přirozenější než čeština. Tento trend se už jenom zhoršuje. Přijedete domů, bavíte se s rodinou a dojde vám, že zapomínáte česky i mluvit. Je to děsivé, když vám někdo řekne, že jste použili špatnou předložku, zkazili skloňování, nebo že slovosled je trochu krkolomný. Sledujete, jak ztrácíte něco, co jste vždycky považovali za přirozené, instinktivní, součást sebe sama. Najednou to tak není a začínáte pochybovat nejen své jazykové schopnosti, ale i to, jak pevná a stabilní je vaše identita. Pokud ztrácím svůj vlastní jazyk, ztrácím i sama sebe?

Nejedná se pouze o jazyk. Jsou to i cizí kulturní hodnoty a normy, které si osvojíte, a ty které jste vždycky vyznávali, se pomalu vytrácí. Řekla bych, že to poznání je nejmarkantnější během prvních dnů po návratu domů. Poznání, kolik věci doma vám připadají zvláštní a kolika lidem vy přijdete odlišní. Ku příkladu, když v Praze řeknete řidiči autobusu děkuji při vystupování, zaručeně se vám naskytne pohled na jednoho vystrašeného řidiče. Také ta nestydatost, když do vás v obchodě někdo narazí vozíkem a neomluví se! Kdo jsou ti lidi? Divoši? Až když si vnitřně zanadáváte, tak si uvědomíte, že před šesti lety byste tyhle slova řekli nahlas. A sekundu po tom vám dojde, že před šesti lety by vás nedostatek slušnosti vůbec nerozhodil. Takových příkladů je spousta: rozdílné přístupy k tomu, o čem je vhodné žertovat, smysl pro politickou zodpovědnost, nebo nedostatek komunitního cítění. Předtím než jste odjeli, byly tyhle záležitosti všude přítomny a brali jste je jako nutné zlo, součást vašeho života. Nyní vás upřímně rozrušují a máte pocit, že jste se ocitli ve zcela odlišném světě. Je to jako, kdyby spadla opona, a vy nyní můžete pozorovat svou vlastní zemi očima cizince. Otázka tedy zní: stala jsem se cizincem?

Těžko. Pořád miluji české pohádky, české jídlo. Stále nemůžu přijít na chuť britskému čaji a britská rodina mne nechává chladnou. Na druhou stranu, lze jen těžko popřít fakt, že jsem se v aspektech své osobnosti zásadně změnila. Po šesti letech ve Spojeném království, považuji sama sebe někde na půl mezi Čechem a Britem. Je to obzvláště nelehká situace, protože nehledě na to, kde se nacházíte, vždy budete mírně vybočovat. Ztratila jsem pocit stability, který jsem předtím vyvozovala ze své národní identity a už jej nemohu více použít jako záchytný bod v ohromném světě. Přesto, dostává se mi pocitu objektivity, co se týče obou národů, protože jsem schopna, více než ostatní, se oprostit národních sentimentů. Co je ale nejdůležitější, jakmile přestanete trvat na své národní identitě; na věcech, které vás okolí naučilo mít rádo; na hodnotách, které vám okolí řeklo, že jsou správné; na věcech, které jste dělali ze zvyku; jakmile jste schopni všechno toto opustit, máte skvělou příležitost zjistit, kdo ve skutečnosti jste a jaké jsou vaše vnitřní hodnoty.