Newman House

Mohla bych vyjmenovávat praktické výhody koleje, jako například polohu přímo na kampusu UCL v Bloomsbury, nebo to, že jsem mezi šedesáti studenty zde ubytovanými vždycky našla rodilého mluvčího ochotného se mnou procvičovat cizí jazyky. Ale vnímat Newman House jen jako množinu skvělých lidí by bylo redukující. Tato katolická kolej má studium a rozměr rodiny: je domovem, kde se lidé o sebe navzájem starají. Někdy stačí, že se Vám před zkouškou zasekne počítač, píchnete kolo, chybí kalkulačka, vypadne kamarád na koncert, nebo onemocníte a dojít do lékárny na přeplněné ulici se zdá jako nadlidský úkol. Newman House má na všechny tyto problémy jednoduché řešení – whatsappovou skupinu plnou ochotných lidí, z nichž zpravidla hned několik do pár minut odepíše na jakoukoliv žádost o pomoc: postarají se o kytky, když odjíždíte (i když vánoční stromeček v květináči vánoční prázdniny nepřežil), zapůjčí věci i expertízu, nebo navrhnou program na volné víkendy. Zkrátka nikdy vás nenechají čelit výzvám velkoměsta samému.

Ráda vzpomínám na den, kdy dvacet z tehdy asi čtyřiceti studentů obývajících Newman House skončilo v karanténě, nad nimi modré jarní nebe, a z bílé fasády domu se do ulice vykláněly jejich rozesmáté tváře směrem k nám, kteří jsme z karantény vyvázli, a z prosluněné ulice si s nimi povídali cestou na nákupy, které jsme jim rádi obstarávali. Nebo na den, kdy jsme prvního prosince otevřeli dveře svých pokojů a našli před nimi čokoládový adventní kalendář.

A když teď, už v posledním ročníku bakalářských studií, v neděli ráno otevírám těžké dveře do ulice a usadím se na recepci, abych vítala lidi jdoucí na mši a po ní prodávala kupóny na nedělní oběd, myslím na sebe, jak jsem v prvním ročníku, zmatená z nového londýnského světa, těmito dveřmi procházela ráda, že nemusím v neděli obědvat sama na anonymní univerzitní koleji, ale mohu sedět obklopená lidmi různých oborů a národností v hlučné suterénní jídelně Newman House, která praskala ve švech.

Je školou vlídnosti žít v domě, kde v každou denní i noční hodinu můžete potkat někoho cestou do kuchyňky, a výzvou pro diář zaneprázdněného studenta žít v domě, kde se téměř každý večer pořádá nějaká intelektuální či duchovní akce.

Alžběta Janečková

stipendistka projektu Univerzity

Jindy o nedělích zpívám v tom stejném sboru, kvůli kterému jsem před třemi lety do Newman House začala chodit, a občas se při tom zasním při pohledu na tváře ostatních „Newmanites“. Jsou mezi nimi vědci, umělci, lékaři, módní návrháři, chemici, spisovatelé i hudebníci, šlechtici i lidé se stipendiem, lidé ze všech koutů světa.

Samozřejmě život v Newman House klade určité nároky na ty, kteří v něm žijí už druhým nebo několikátým rokem (tzv. senior students). Je školou vlídnosti žít v domě, kde v každou denní i noční hodinu můžete potkat někoho cestou do kuchyňky, a výzvou pro diář zaneprázdněného studenta žít v domě, kde se téměř každý večer pořádá nějaká intelektuální či duchovní akce. Může se vám přihodit, že během rušného školního dne obstaráváte pochůzky někomu, s kým se jinak vůbec nebavíte, ale onemocněl a vy zrovna máte chvilku, nebo se po náročném dni bavíte při večeři cizojazyčně, když by bylo příjemnější poslouchat podcast. Po odjezdu na letní prázdniny po mém prvním roce jako „rezident“ Newman House jsem ale pocítila, jak moc mi i tyto náhodné interakce a zapojení se v komunitě chybí.

Důležitým principem Newman House je i to, že zůstává stále otevřený, zejména pro ty, kteří tam nebydlí. Znamená to nejen zmíněnou otevřenou recepci, ale i ochotu nás, rezidentů, oslovit ty, kteří přišli poprvé, zvát nové, a neuzavírat se do národnostních skupinek. Po roce stráveném na dvou Erasmech, kde jsem bydlela na podobných kolejích ve Francii a Maďarsku, jsem poznala, jak moc je tato otevřenost důležitá. Newman House mi v lecčems připomíná kolej na Open Gate, ze které jsem v oktávě vylétla do velkého světa jen abych zjistila, že studentský život se nejlépe prožívá v komunitě: sdílet své studium i mimoškolní aktivity s ostatními a nechávat se inspirovat příběhy jiných je podle mě jednou z nejkrásnějších věcí na období vysokoškolského studia, a celoživotní přátelství se statisticky nejvíce navazují právě na vysoké škole.

V době, kdy se tolik mladých zcela pochopitelně potýká s psychickými problémy, bych proto mladším studentům, a zejména těm, kteří studují v anonymních velkoměstech jako Londýn, doporučila zapojit se do komunity jako Newman House nebo do studentských spolků. Nemusí se jednat o společenský život na úkor studia, ale spíše o sdílení některé z vašich každodenních aktivit, jako je běhání nebo jídlo, s někým jiným. Protože cílem studia není vyrůst jen intelektuálně a profesně, ale především také lidsky.