Nestereotypní stereotypy mého života,

Až trochu sluníčkově poděkovat za nové ráno,

Nemyslet na to, že co jsem včera začala, zůstalo rozděláno,

Ignorovat siluetu Mount Blanc, kterou vytvořilo prádlo,

A že schovat to jídlo do lednice drahého přítele nenapádlo.

V pondělí se spěchá do práce, v úterý zas do školy,

V metru se hlavně nenechat vytočit, a dodělat úkoly.

Sice mi dveře od soupravy skříply sešit a řidič něco hlásal,

A dav spolucestujících zrovna nejásal,

Ale s tím se, drazí, musí žít,

A nemá vůbec smysl nahlas klít.

Pozdravit pány s Novým Prostorem, kteří se na nás všechny smějí,

Do školy přes Ipák nebo do práce na Smícháč - cítíte se šťastněji. 

Psát e-maily klientům je někdy delší než esej,

Na všechno všude hlavně visí termín přesnej.

Budíka místo hlavy a na prstech mozoly, šinu se domů,

Snim kyblík zmrzky. Vždyť v tom mrazáku je právě k tomu.

“Ráno to vyběhám” -

Optimismem takhle k večeru s cukrem v krvi oplývám.

V 9 se ale budim se slinou na polštáři,

Že mi nezvonil budík zjišťuju s hrůzou v tváři.

Tak dneska ty pozdravy Slunci asi nebudou,

Kočka mě dorazí její každodenní prudou.
Ignoruju siluletu Mount Everest, kterou vytvořilo nádobí,

Kdo z vás mi s řešením tohohle binec-cyklu napoví?