Nejnáročnější půlrok

Mám obrovskou radost a pocit, že nic na světě není nemožné - jsem si vědoma toho, že tento pocit budu postrádat hned při dalším zkouškovém období. Uplynulý půlrok byl zatím ten nejnáročnější, co se studia týče (doufám, že příští rok nebudu psát to samé). Během učení jsem se také pořád věnovala norštině a třikrát týdně sportu.

I když se to může zdát jako rutina, která vždy vede k úspěchu, není tomu tak. V letošním zkouškovém období jsem měla značné problémy, konkrétně se zápočtovým testem z patologie. Když jsem se učila na můj poslední pokus, občas mi přejel mráz po zádech při představě, že je to možná můj poslední test v roli studenta medicíny. Podpora mých nejbližších mi ale pomohla překonat menší krizi a já se znovu pustila do učení. Test jsem nakonec úspěšně splnila a jak už jsem zmiňovala - dokonce i závěrečnou zkoušku se mi podařilo udělat na výbornou. Má radost byla nevylíčitelná. Konečně je přede mnou semestr bez každodenního mnohahodinového učení. Konečně budu mít "normální" víkend a přestanu zanedbávat rodinu a kamarády. Jediné co mě trošku vyděsilo je, že už asi nedokáži číst "normální" literaturu. Včera jsem otevřela román s lékařským zaměřením, po deseti stránkách jsem knížku zavřela celkem zklamaná, že jsem se nedozvěděla nic nového. Budu si asi muset v hlavě srovnat rozdíl mezi učebnicí a knížkou.

Na následující půlrok mám mnoho plánů, přemýšlela jsem, jestli je zde mám zmiňovat nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla o nich raději pomlčet a napsat o nich až v dalším příspěvku - pokud se vydaří.

Ráda bych ještě jednou zmínila mou letní stáž na Barbadosu - až nyní, s odstupem více než pár měsíců vidím, jak pro mě byla přínosná. Ze studijního hlediska, ale také z hlediska vlastního osobního rozvoje. Stále zastávám názor, že šance by se měly využít. Nemá smysl odkládat plány na "někdy" už samo slovo někdy, má mnohem blíž ke slovu "nikdy" než "nyní".