Minulý rok touto dobou

Ať tak či tak, minulý rok touto dobou jsem balila do Itálie s babičkou a dědečkem. Minulý rok jsem se ale neohlédla za tím, jak vypadala poslední dovolená s babičkou a dědečkem. Vylepený jídelníček na dveřích společného apartmánu s výhledem na pláž osetou slunečníky a návštěvníky věkového průměru 65 mi vzpomínky vrátily. Navzdory prvotnímu šoku a pěti dnech deště s následnou bolestí v krku, jsem si ale nemohla přát ve 22 letech lepší výlet. Dědeček a babička z Moravy navíc ví, co je dobré, a tak nezapomněli do jídelníčku zařadit pravidelný aperitiv. V Itálii jsem si naprosto vystačila se svojí španělštinou, takže jsem splynula s místními obyvateli a vetřela jsem nás (omylem) na několik soukromých akcí.

Minulý rok touto dobou jsem si nemyslela, že někdy dojde na maminčina slova “ty jednou někde necháš hlavu”. Už od útlého dětství ráda říkám, že žiju v kufru. Od malička si mě rodiče posílali s babičkou a dědečkem dálkovým autobusem přes půl republiky. Často jsem jezdila na celé dva měsíce prázdnin. Pak jsem začala pendlovat mezi internátním gymnáziem a domovem a později jsem gympl vyměnila za univerzitu. Protože mám rozlehlou rodinu v různých koutech Česka i Slovenska, široký kruh blízkých přátel a přidala se mi do hledáčku ještě velikánská rodina přítele (která se také neustále rozrůstá), “v kufru” se ocitám stále často. A už od těch prvních cest je mým zvykem něco na návštěvě nechat. Netvrdím, že dobrovolně. Mojí specialitou jsou nabíječky k telefonu, k počítači, kusy oblečení nebo šampon. Netušila jsem, že vrchol mé kariéry nastane ve 23 letech, kdy, světe div se, odjedu po týdenní návštěvě bez CELÉHO KUFRU. Ten kufr má rozměry 73 cm x 56 cm x 28 cm, jen tak pro představu. Zůstal stát na schodech. Jen tak. Byla jsem bez něj 2 týdny. Kdy přijde na řadu hlava?

Minulý rok touto dobou jsem sázela květiny do květináče na balkoně. Protože vyrostlou květinu nebo bylinu si z Hornbachu sází každý, řekla jsem si, že se mimo to také hecnu a vypěstuju něco ze semínka. Koupila jsem semínka pálivých papriček, tří druhů bazalky a jahodu. Proto mě moc překvapilo, že tento rok touto dobou, mi jen na chvíli vyrašily ty nejmenší zelené klíčíčky, které, ale byly po pár dnech zase ty tam. Nebyl by už čas, aby plodiny vyrostly? Když už jsem se pro jistotu loučila i s kaktusem, u kterého jsem také očekávala brzkou smrt, dostala se mi odpověď na můj neúspěch. Načapala jsem tu černobílou strakatou kočičí potvoru jménem Šunková rolka, která má satanovskou skvrnu na nose, jak moje květináče hnojí a kypří. Po dešti bylo hlavně zřejmé, že tahle její “péče” probíhá už nějakou dobu. Není divu, že se ničemu nedaří, když moje kočka pravidelně vyhrabe květináč a o úrodu se postará dle svého.

Minulý rok touto dobou jsem ani nemyslela, že přijde konec dalšího jarního semestru. Ne že bych snad neuspěla, ale zkrátka to byla dávná budoucnost. Teď mi to ale jako dávná minulost nepřipadá.

Před dvěma lety touto dobou jsem na Šumavě sbírala borůvky, když jsem si brala své první volno ze zaměstnání.

Před třemi lety touto dobou jsem proti vůli svého přítele domů přítáhla kotě. Začal ji mít rád snad víc než mě asi po hodině.

Před pěti lety touto dobou jsem skládala zkoušky mezinárodní i české maturity na gymnáziu.

Před osmi lety touto dobou jsem byla zvolena předsedkyní Studentské rady, psala jsem do školního časopisu ve španělštině a rozhodla se zaběhnout půlmaraton.

Před jedenácti lety jsem poprvé přijela na studentskou kolej Open Gate. “To jako budeme bydlet s kamarádkama pohromadě?” Zdálo se to jako velký, nekonečný, skvělý tábor!

Před třinácti lety touto dobou jsem horko těžko ukončovala šestou třídu na základní škole a vlivem sociálního zázemí jsem viděla své vyhlídky dost bledě. Bylo mi ouvej.

Před patnácti lety jakoukoliv dobou jsem si ani nedovolila oddat se představě, že budu mít někdy takové štěstí v životě. Budu studovat, mít tolik možností a příležitostí a hlavně milujících lidí kolem sebe.

A jaké je to vaše ohlédnutí?