Mí drazí sousedé

První rok, kdy je ubytování studentům přidělováno naprosto náhodně, jsem skončil v pokoji na Andělském nádvoří s výhledem do zahrady. Vždy, když jsem došel do prvního patra, kde jsem bydlel, připadal jsem si, jako bych vstoupil do odlehlé zámecké chodby, kde jsou po stranách rozmístěny jeden vedle druhého naprosto identické pokoje pro služebnictvo. Ačkoliv pokoje byly odděleny pouze slabými příčkami, nějakým zázrakem vypovídala o přítomnosti většiny sousedů maximálně jmenovka na dveřích.

Problematická se ukázala být kuchyně. Zjistil jsem, že obrázek v mé první učebnici angličtiny, na kterém byla nakreslená halda nádobí ve dřezu a pod ním komentář „paní Smithová myje každou sobotu nádobí“ asi ve velké míře odpovídá skutečnosti. Často jsem mohl ráno hádat podle zabarvení hrnců a talířů, co si asi některý soused připravil předchozí den k večeři a byli i tací, kterým nedělalo problém nechat v kuchyni povalovat své špinavé hrnce ani když odjížděli z Cambridge na prázdniny zpět domů. Někteří si samozřejmě ani nelámali hlavu s tím, komu který kus nádobí patří. To, že by nebylo od věci přemístit své věci z kuchyně do pokoje, jsem si ale uvědomil příliš pozdě – odnesla to má pánev. Jedné sousedce totiž nedošlo, že na nepřilnavé teflonové vrstvě by se neměla připravovat míchaná vajíčka pomocí vidličky.

Další akademický rok jsem již byl poučen, že za kanálem se nádobí myje, až když ho potřebujeme znovu použít. Nová paní uklízečka se ale osvědčila v této záležitosti jako významný spojenec. Vždy když množství nádobí v různém stupni špinavosti (a různém stupni pokrytí plísní) rozmístěné po kuchyni přesáhlo únosnou míru, rozeslala všem obyvatelům domu email, ve kterém vyzývala do určitého data k jeho umytí pod hrozbou odstranění. Jak už to bývá, těsně před oznámeným datem bylo veškeré nádobí umyto a odsunuto v kuchyni do rohu, aby zanedlouho bylo opět použito a celý cyklus se mohl opakovat.

Teprve na začátku třetího trimestru minulého roku mně paní uklízečka radostně oznámila, že poté, co všichni studenti odjeli na prázdniny, se jí podařilo zabavit několik hrnců, které umyla a zamkla u sebe ve skříni. Těší se prý na okamžik, až si pořádně vychutná toho, kdo bude nádobí žádat zpět. Asi za měsíc si začala s železnou pravidelností stěžovat, že se k nádobí nikdo nehlásí…

Na třetí rok se mi podařilo zredukovat počet sousedů na dva. Jeden z nich je můj kamarád Tom, o jehož přítomnosti pod vámi téměř nevíte. Bohužel to samé nemohu říci o druhém sousedovi. Sice pochází z Francie, ale už mu nikdy neřeknu jinak než Velký Gatsby. Bydlí nade mnou ve velkém apartmá s oddělenou ložnicí a obrovským obývacím pokojem, kde téměř každý den na začátku trimestru pořádal party pro asi 20 lidí. Nyní je pořádá přibližně jednou za dva týdny, ale ani přes opakované rozhovory na toto téma není zatím úroveň hluku slučitelná se spánkem.

Po jedné takové party jsem zjistil, že jeden z Gatsbyho hostů dostal uprostřed noci hlad, což odnesly můj jogurt, domácí jostová marmeláda a chléb. Celé se to událo pravděpodobně takto: když opilý Francouz zjistil, že žabí stehýnka došla, vzal alespoň lžíci, snědl jogurt, tou samou lžící nanesl zbytek jostové marmelády na natrhaný kus chleba, ze kterého mu marmeláda po cestě zpět nahoru spadla na zeď u schodiště. Zbytek jostové marmelády jsem ze stěny ráno setřel, přesto tam doteď zůstává světle modrý flek, který je díky výborným barvícím vlastnostem rybízu a příbuzného ovoce neodstranitelný.

Začínám se děsit, jaké sousedy potkám příští rok. Riziko můžu minimalizovat přestěhováním se ještě o jeden vchod dál, kde společnou kuchyni sdílí jen dva lidé. I když napadá mě, slyšel jsem o dvou cambridgeských studentkách, kterým jejich otec arabský šejk koupil v centru města celý dům, aby je ušetřil nejrůznějších útrap nájemního bydlení. Zkusím se zeptat nadace, jestli by mně také nějaký nepořídila…