Město knihoven

V centru Londýna mám k dispozici celou škálu různých studijních prostorů. Při rozhodování, kam se jít učit, mohu zvážit různé proměnné: hladinu hluku, množství světla i knížek mne obklopujících, jakož i jazyk, kterým jsou psané, ani nemluvě o WiFI a otvírací době… V závislosti na svém rozpoložení si vyberu místo s optimální mírou přítomnosti ostatních. Chci-li být sama, jen s knížkami, mohu se schovat do Institute of Historical Research, kde pravděpodobně po čtyřech hodinách studia potkám jednoho postaršího vousatého džentlemena, jak s brýlatýma očima pozorně zkoumá hodnotné historické prameny, které nesmějí být vyneseny z místnosti. Pokud snad toužím po přece jen trochu, ale jen o něco málo rušnějším prostředí, Senate House Library je ideální volbou. Nachází se ve stejné budově, impozantně se tyčící nad UCL i SOAS (pozn. School of Oriental and African Studies); budově, o které se proslýchá, že si ji Hitler vyvolil za budoucí sídlo, když plánoval dobýt Británii.

Zatímco Senate House Library mě pokaždé ohromí svou monumentálností a zdánlivě bezednou zásobou knížek, Waterstones nabízí domáčtejší atmosféru. V rámci britského řetězce je těžké narazit na knihkupectví, které by nemělo alespoň dvě poschodí a čím víc pater, tím větší šance na nalezení nějakého mezi knížkami zapadlého stolku. Podobně vřele vítající prostor s možností povídat si nahlas, a přesto s celkově produktivní atmosférou, nabízí čítárna přidružená k výstavám Wellcome Collection.

Přirozeně nemohu opomenout knihovny UCL. Podle stránek školy je jich sedmnáct, od nejhistoričtějších až po moderní. Čeští čtenáři jistě ocení například SSEES knihovnu zmíněnou v minulém blogu. Když vstupuji do Hlavní knihovny UCL v devět hodin dopoledne (v Anglii ráno), cítím se pilně a svědomitě. Dobré ráno, říkám vrátným, ale odpovědi se mi dostane až od BT Tower, která prosvítá oknem i s blikajícím nápisem: Good morning, London. Jako by nakouknutím kontrolovala ta tři ranní ptáčata, která se sem (na zdejší měřítka) v brzkých ranních hodinách vypravila. Okolo poledne se už studenti do knihovny začnou valit proudem a mezi zhruba druhou a pátou hodinou odpolední si už skoro nesednete. Dokonce v osm večer v sobotu se zdá být knihovna více zalidněná než o jakémkoliv ránu v týdnu.

Bezkonkurenčně nejvyšší koncentraci studentů se těší Student Centre. Environmentálně nejudržitelnější budova Británie, která se velkoslavně dokončila teprve loni, nyní nabízí tisíc nových studijních míst. Navzdory popularitě Student Centre ale převládá pocit, že hladina studentů v okolních knihovnách nikterak neklesla, a s ubývajícím počtem dnů do zkoušek tomu bude prý spíš naopak.

Z omezeného počtu anglických studentů, do jejichž studijních návyků jsem měla možnost nahlédnout, se všichni vyhýbají studiu doma. Zajímalo by mě, jestli se jedná o kulturní zvyklost, nebo jenom symptom života v anonymním velkoměstě. Jsem si nicméně jistá, že knihovny, a celkově sbírky, Britská kultura vysoce oceňuje. Ztělesňují to například Edward Edwards, který v roce 1850 zinscenoval přijetí Public Libraries Act, Francis Bacon, který pak s osvíceneckým nadšením vyvinul systém katalogů, Sir Henry Solomon Wellcome, který se rozhodl sdílet předměty i vědomosti nasbírané během cest prostřednictvím zmíněného Wellcome Trust, a také ti, jež jsem potkala na ulicích rozdávající knížky bezdomovcům, nebo ti, jejichž darované knížky jsem si mohla v Oxfamu koupit a založit do své knihovničky.

V mnohém mi jsou mi knihovny inspirací. Jsou organizované, plné informací, a to jen proto, aby nezištně nabízely své kvality komukoliv, kdo je může potřebovat; v případě londýnských knihoven: 24/7.

BT Tower

Senate House Library