Konec vysokoškolského studia během pandemie

V půlce března jsem začala být nervozní, neboť v kontinentální Evropě začínala plošná zavírání,
zatímco ve Velké Británii se vláda prohlašovala, že žádná uzavírání se konat nebudou. Pamatuji si,
jak jsem telefonovala s rodiči, kteří mě přesvědčovali, abych se vrátila domů, a s panikou mi
popisovali situaci karantény v Praze, a já jsem zrovna procházela kolem přeplněné londýnské
hospody, kde lidé na covid vůbec nereagovali. Zatím. Dlouho jsem váhala a nevěděla, jestli mám
ze země odjet, na jak dlouho to bude a jestli se někdy vůbec budu moci vrátit. Rozhodnutí odjet
jsem oddalovala, jak jen to bylo možné, neboť jsem neměla dostatek výsledků pro dokončení své
diplomové práce a byla jsem rozhodnutá zůstat, když opatření v Londýně nebudou tak přísná
jako v Čechách. Toto bylo i umocněno prohlášením UCL, že univerzita nebude brát ohledy na
studenty, kteří nedokončí své experimenty i kdyby to bylo z důvodu odjezdu ze země kvůli
covidu.
Celá situace se obrátila, když jsme ve čtvrtek večer dostali email, ve kterém stálo, že na UCL je
první potvrzený případ studenta s covid-19 a že od pátku jsou na neurčito kompletně uzavřené
universitní prostory včetně laboratoří. Rychle jsem přehodnotila své plány a o víkendu se mi
podařilo dostat na jeden posledních letů do Prahy.
Po počátečním šoku jsem se ocitla v Praze v dvoutýdenní karanténě. Ta mi dala dostatek času
zamyslet se, nejen nad životem, ale i nad svou diplomovou prací, kdy jsem musela vymyslet, jak
celou svou vědeckou tezi, na niž jsem pracovala od září, změnit a přehodnotit. S pomocí mé
úžasné supervisorky Dr Rodriguez-Lopez jsme vymyslely alternativu, která zahrnovala analýzu již
existujících sekvenovacích dat, které ona sama vytvořila, a které bych zpracovala pomocí
počítačových genomických softwarů. Nouze naučila Dalimila housti a mě karanténa naučila
základy kódování.
Projekt se nakonec po velkém úsilí všech stran vydařil a jsem vděčná, co všechno mi umožnil.
Pochopila jsem, že stejně jako život, i vědecká práce nikdy nejde podle plánů. Naučila jsem se
lépe reagovat na krizové situace a pod tlakem hledat různé alternativy řešení nových problémů.
Dále jsem si uvědomila, jak důležitá je týmová práce i pro vědce. Naše laboratorní skupina se
během krize semkla a udržovala „blízký“ online kontakt, všichni si navzájem pomáhali s projekty a
spolu řešili problémy, jak pracovní, tak osobní. Právě ta sounáležitost nám všem pomohla krizi
přečkat. Navždy na tuto sounáležitost, která se mi naskytla během světové pandemie, budu
v dobrém vzpomínat.
Po sečkání první vlny globální pandemie nás však čekalo další překvapení. Na začátku června
2020 vydala anglická vláda oficiální vyhlášení, že po brexitu evropští studenti nabydou statusu
mezinárodních studentů. Toto prohlášení se zprvu může zdát malé a nepodstatné, avšak ve
skutečnosti se jedná o zásadní změnu, která přetvoří vysokoškolské vzdělání ve Velké Británii, tak
jak jej známe dnes. Nabytí statusu mezinárodního studenta způsobí zvýšení školného z 9000 GBP
ročně na 27 000 GBP, tedy trojnásobek, což vychází přes více než 2,3 miliony korun za bakaláře.
Zároveň znemožní evropským studentům získat půjčku od britské vlády, kterou doposud
Evropani mohli čerpat na bakalářská studia a jež bude od příštího roku garantovaná pouze pro
Brity. Tento náhlý obrat ve vysokém vzdělání ve Velké Británii znemožní velké části, i si dovolím
tvrdit valné většině, evropských studentů studovat na zdejších vysokých školách. Demografie
anglických vysokých škol se tedy markantně změní. I dnes je studium v Británii spíše pro
privilegované, avšak díky půjčce bylo alespoň trochu otevřené pro nadané studenty i ze slabších
zázemí, ale nyní se stane pro Evropany luxusem. Školy budou moci očekávat demografickou
změnu s úbytkem Evropanů a naopak nárůstem mezinárodních neevropských, často asijských
studentů, kteří si vysoké školné budou moci dovolit. Dále, se ztrátou evropských dotací do
vzdělání riskují i odchod intelektuálních elit ze škol a odliv lidského kapitálu do jiných evropských
zemí jako Francie, Nizozemsko, Německo, Belgie. Pro Velkou Británii přichází velmi nejasné
období z důvodu následků kombinace brexitu a covidu-19 a můžeme jen předpovídat, co se
všechno stane.
Celá tato komplikovaná situace mi dovolila uvědomit si, jaké jsem měla obrovské štěstí, že jsem
byla ve správný čas na správném místě, a studium na UCL mi bylo umožněno. Svůj čas na UCL si
budu navždy střežit v paměti a v dobrém na něm vzpomínat a až se mě budou vnoučata ptát,
kvůli svému domácímu úkolu z dějepisu: „A co jsi dělala během roku 2020?“, budu mít co
vyprávět. Pracovala jsem v laboratoři, utekla z Velké Británie, v karanténě se naučila kódovat a na
dálku promovala s vyznamenáním z jedné nejtěžších vysokých škol na světě. Troufám si říct, že
pro domácí úkol pro základní školy to bude content dostačující.