Kamery schovejte a dejte mi mikrofon

Ještě zdaleka nemám potřebné znalosti, které správným novinářům nesmí chybět, a dostatečný přehled o dění ve svém okolí, natož ve světě, ale právě proto studuji sociální a mediální komunikaci.

Že chci pracovat pro tištěná média, o tom jsem přesvědčený už několik let. O to víc mě překvapuje, jak jsem za poslední týdny změnil vztah k televizní tvorbě. Až donedávna jsem měl z kamer panickou hrůzu. Když jsme ve škole museli pracovat ve studiu a vyučující nás při tom natáčel, aby nám na záznamu názorně ukázal, co děláme špatně a co naopak dobře, často jsem zčervenal, začal se potit, zakoktal jsem se a bylo po vystoupení. Postupem času jsem si však na záři reflektorů a pocit, že mě ve vedlejší třídě pozoruje a hodnotí můj výkon spousta lidí, poměrně zvykl. Neříkám, že jsem před kamerami ve své kůži, to vůbec ne. Ale už se jich tolik nebojím a občas dokonce zauvažuji o práci moderátora nebo komentátora. Možná bych tuto roli zvládl, ale spíš si myslím, že by to nedopadlo dobře. Představa, že uvádím třeba hlavní zpravodajství, sledují mě statisíce lidí, někde zpoza studia na mě mává režisér… Asi bych omdlel a bylo by po aktualitách z ČR i ze světa. Mimo dosah kamer bych si ovšem tyto dvě profese jednou rád vyzkoušel.

Už mi tolik nevadí ani rozhlasová tvorba. To bylo loni odmlouvání a všelijakých výmluv, když jsem musel usednout za mikrofon a odříkat předem připravenou zprávu… Nechtělo se mi do toho a stejně jako v televizním studiu, i v tom rozhlasovém jsem panikařil. Dá se říci, že v tomto případě jsem stres odboural definitivně. Teď si prostě sednu, přečtu poznámky z papíru a je to. Horší je, když děláme rozhovor a musím reagovat na otázky. To se člověk bojí, aby neřekl něco špatně a aby se neprojevilo, že mu občas chybí i základní znalosti. Být zaměstnancem rádia bych nejspíš zvládl, otázkou je, zda by mě to bavilo. Sedět hodiny na zadku a mluvit do mikrofonu, to určitě ne, ale pobíhat s mikrofonem v terénu, hlásit novinky a dělat rozhovory s respondenty, to je dost podobné práci klasického novináře.

Na rozhodnutí, čemu se budu chtít v budoucnu opravdu věnovat, mám poměrně ještě dost času. I když… Ta školní léta utíkají neskutečně rychle, a čím více se blíží státnice, tím rychleji čas běží. Spíš sprintuje. Důležité je, že mě studium opět začalo bavit. Zatímco loni jsem na spoustu přednášek a cvičení chodil spíš z nutnosti a otráveně přežíval hodinu od hodiny, letos se každý den do školy vyloženě těším. Možná je to předměty, možná profesory či spolužáky… Každopádně si to užívám a těším se na okamžik, až si před své jméno hrdě vložím titul Bc.