Jak se studuje literatura?

Každý týden přečtu dvě knihy, které jsou vybrány speciálně k diskuzi důležitého tématu v literatuře. Například nedávno jsem četl Frankensteina od Mary Shelleyové, abych se dozvěděl více o vědě a politice v literatuře a společnosti osmnáctého století. Dále týdně přečtu minimálně tři kritické eseje o každé z dvou knih. Tyto eseje mi jednak pomáhají více pochopit onu knihu, a jednak rozšiřují mé pohledy na zadané téma. Následně mám přednášky a později „Q&A sessions.“ Všechny jmenované části mě připravují na semináře nebo workshopy. V nich strávím dvě hodiny diskutováním a prezentováním svých argumentů, abych si procvičil mysl, již tak moc potřebuji k psaní kritických esejí, které jsou nejdůležitější částí mých studií.

 Vůbec se neučíme informace, ale spíše se učíme s informacemi pracovat. Všichni filozofujeme o knihách, jejich dopadu na společnost a svět a také se zajímáme jaký vliv má společnosti a svět na knihy. Neučíme se, kdo a co napsal, protože to opravdu k životu nepotřebujeme. Pilujeme své mozky, aby nás jen tak někdo nemohl slovně zmanipulovat.

Tak tedy studuji literaturu v Yorku! Už se nemohu dočkat až podobným způsobem budu učit literaturu své žáky.

Mohl jsem napsat tento článek o COVIDu, ale je ho „ve vzduchu“ tolik, že se o něm již nechci zmiňovat. Nicméně, abych se k němu mohl vyjádřit, použil jsem raději básně. Proč verše? Za prvé jsem student literatury, a za druhé, COVID nezaútočil jen na mou fyzickou schránku – v průběhu podzimního semestru jsem byl pozitivní na COVID – hlavně zaútočil na mé psychické zdraví. Svůj proud emocí vyvolaných pandemií líčím ve svých básních. I když by se mnou T. S. Elliot nesouhlasil a řekl, že „chyba básníka je v tom, když je osobní.“ Já teprve dokončuji svůj první semestr semestr studií literatury, tak si ještě mohu dovolit nebýt perfektní básník – zatím. Jsem osobní, protože doufám, že si mé básně někdo přečte a uvědomí si, že se cítí stejně. Potom bychom spolu totiž mohli soucítit. A možná doufám, že se daná osoba potom nebude cítit, že ony emoce sužují jen ji.

VIRUS NOVÁ IDENTITA

Má mysl mě nenechá spát od té doby, co jsem slyšel zprávy

říkajíc, že nesmím vidět, být, potkat nikoho jen mě. 

                             A kdo je „já?“ Chodící virus, vězeň, hrozba pro davy?

                            Pod skleněným zvonem cokoliv, co jsem, musí trčet, zavřený a být –

                            Je tohle vůbec život? Svět se nezdá dávat odezvy…

ALE NEZTRÁCÍM NADĚJI

    Zakryji se slovy, zabalím se do nich jako v těžké peřině,

      protože mé sny dohořívají, nechávají mě chladným

najednou. Svět se zastavil, mé srdce a duch ještě ne,

        ale časy jsou těžké a je lehké nepropadnout bouřím

v mé mysli – ale ještě ne, neztrácím naději, zatím ne.