Jak na mě působí Britové?

Nyní vím, že na mojí college se rajčata se k snídani podávají jedině opečená a že k dalším věcem, kterých si návštěvník ostrova nemůže nevšimnout, patří i zuřivé testování požárního alarmu nejlépe v půl osmé ráno nebo oddělené baterie na teplou a studenou vodu. Na téma služebnictvo jsem se spolužáky ani profesory zatím nemluvil, ovšem když jeden spíše maďarský než britský profesor matematiky pozval po přednášce studenty na pohoštění do svého domu, thajská služebná rozlévající portské přítomná byla.

Opustím nyní některá zažitá klišé a budu se věnovat dvěma aspektům, které mě na britské společnosti překvapily nejvíce.

Britská povaha má dvě stránky. Lidé jsou zde klidní, tolerantní a ohleduplní a při prvním kontaktu vždy přátelští. Je proto radost jednat zde s kýmkoliv na formální úrovni, lidé se snaží vycházet si maximálně vstříc, a pokud se vyskytne sebemenší problém, dělají vše pro to, aby byl k všestranné spokojenosti vyřešen (jak by bylo cestování krásné, kdybych toto mohl říct i o obyvatelích jižní Evropy). Je přitom zřejmé, že ve většině případů se lidé chovají takto příjemně z vlastní vůle a v duchu dobrého vychování, které jim bylo vštěpováno rodiči. Na druhou stranu se často setkávám i s případy, kdy začíná být patrná přetvářka a umělost – například úsměv a pozdrav paní pokladní v supermarketu ve stylu „to, že jste VY přišel nakoupit do našeho obchodního domu, je ta nejúžasnější věc, která mě dnes potkala“ působí poněkud křečovitě.

Pro poněkud otevřenější středoevropany je zarážející, že jistá formálnost a přetvářka se zachovává i při kontaktu, který by našinec považoval už za mnohem méně formální. Při takových rozhovorech není výjimkou, že se opravdu (zaníceně) diskutuje počasí. Nezřídka si vzpomenu na povídku Kocomour od spisovatele Sakiho, kde je odpolední posezení známých (nikoliv přátel) vyrušeno příchodem obrovské mluvící kočky, která začne pomlouvat každého z přítomných, a snaží se tak tuto přetvářku poněkud drsným způsobem narušit.

Britská společnost se mi jako celek jeví velice aktivní. K typicky cambridgskému koloritu patří plot okolo gotického kostelíka doslova obsypaný plakáty informujícími o koncertech vážné hudby, diskusích pro veřejnost, populárních přednáškách nebo nejrůznějších kurzech a zájmových aktivitách. Zároveň však tato společenská aktivita působí decentně – na rozdíl od obrovských billboardů tyto plakáty rozeseté po městě doslova vybízejí ke klidnému zastavení a přečtení. Je zřejmé, že každý něco organizuje nebo se něčeho účastní na základě své vůle.

Přiznám se, že mě nepřestává šokovat ohromné nadšení lidí, které projevují pro sportovní aktivity všeho druhu. Těžko říct, zda se jedná o systematické posilování imunity nebo o důsledek tvrdohlavosti učitelů tělesné výchovy – sportuje se zde za každého počasí a i při minusových teplotách, jichž je letos více než obvykle, potkávám denně na ulici spoře oblečené běžce. Na druhou stranu jako člověk se spíše rezervovaným vztahem ke sportu oceňuji, že sportovní aktivity jsou považovány za čistě soukromou věc – vždy mě připadalo přinejmenším zvláštní, že k přijetí na americkou univerzitu a získání stipendia mohou přispět i sportovní úspěchy. Takže zkrátka a dobře – zde za kanálem je svět jiný než u nás, ale ještě se úplně nezbláznil!