Čtyřiadvacetiletá Ibolya Běláková je renesanční, všestranně nadaná osobnost. Učila se třináct jazyků, studuje třetím rokem na univerzitě v Tokiu, hraje na několik hudebních nástrojů, maluje, jako dítě tančila v Národním divadle, účastnila se řečnických soutěží, vystudovala prestižní soukromé gymnázium Open Gate a mimo jiné díky své lingvistické průpravě dělala doprovod dalajlámovi nebo šéfovi Mosadu. Studentka mezinárodních vztahů a politologie svou budoucnost vidí v diplomacii nebo v mezinárodních organizacích.
zdroj: Mladá fronta DNES, Vysočina
27. 03. 2019
8 minut čtení
Čtyřiadvacetiletá Ibolya Běláková je renesanční, všestranně nadaná osobnost. Učila se třináct jazyků, studuje třetím rokem na univerzitě v Tokiu, hraje na několik hudebních nástrojů, maluje, jako dítě tančila v Národním divadle, účastnila se řečnických soutěží, vystudovala prestižní soukromé gymnázium Open Gate a mimo jiné díky své lingvistické průpravě dělala doprovod dalajlámovi nebo šéfovi Mosadu. Studentka mezinárodních vztahů a politologie svou budoucnost vidí v diplomacii nebo v mezinárodních organizacích. S Jihlavou ji spojuje nejenom to, že zde několik let vyrůstala u své babičky, ale i trvalé bydliště, které tu stále má. „Jen se sem nedostanu už tak často. V Česku jsem znovu po třech letech,“ vypráví sympatická tmavovláska, která se minulý týden na několik dní v Jihlavě zastavila.
Rodina z otcovy strany je z Maďarska. Pojmenovali mě po prababičce a znamená to fialka. Slavím svátek většinou na Violu. Málokdo umí mé jméno vyslovit správně, a tak jsem od mala zvyklá na přezdívky. Většinou mi říkají Bibi nebo Ibi.
Třináct, ale opravdu plynule mluvím jenom šesti. Kromě slovenštiny je to angličtina, francouzština a japonština. Pak je to italština a konverzačně se domluvím i korejsky. Dříve jsem se učila třeba i tibetštinu a mandarínštinu, ale teď už bych v těchto jazycích nedokázala konverzovat.
Od malička mě to bavilo. Začínala jsem angličtinou. Pak jsem se dostala k zájmu o Japonsko a začala jsem se sama učit japonsky. Později jsem si vyhledávala i učitele. Nakonec to dopadlo tak, že na gymnáziu Open Gate jsem pro děti vedla kroužek japonštiny.
Je to, jak říkáte. Věřím tomu, že hudební nadání k tomu přispívá. Já jsem začala hrát nejprve na zobcovou flétnu, pak na příčnou flétnu, housle, harfu, ale teď už hraji jenom na příčnou flétnu a piano. Pár měsíců jsem dokonce hrála v Japonsku v univerzitním orchestru, ale musela jsem od nich utéct. Měli tréninky pětkrát týdně a časově jsem to nezvládala.
Už od základní školy jsem začala sledovat japonské animované seriály a komiksy. Potom jsem přesedlala na japonskou literaturu. A tam to vlastně začalo.
Plnohodnotnou konverzaci jsem začala mít asi před čtyřmi až pěti lety.
Japonština má tři abecedy. Každá má po padesáti znacích. První dvě jsou poměrně lehké. Každý znak má jenom několik tahů. Pak je ale třetí abeceda, která tvoří kořen slova – tedy slovesa a podstatná jména. A to už je mnohem těžší. Abyste si přečetli noviny, potřebuje zvládat asi tři tisíce znaků. Já jsem zhruba na této úrovni. Studium japonštiny je celoživotní proces. V rámci studia se připravuji na různé zkoušky. Teď se budu učit na nejtěžší úroveň. A to bude oříšek, protože prý i rodilí mluvčí některé znaky, které v tom testu bývají, neznají. Tak jsem trochu nervóznější.
Při studiu je potřeba píle. Ale třeba japonská gramatika je oproti té české naprosto v pohodě. Také výslovnost je pro Čechy jednoduchá. Říkají například tvrdé R jako my.
Byla jsem přijatá na Oxford, obor japanologie. Ale nakonec jsem si říkala, že se mi vlastně nechce studovat japanologii v Evropě. A tak jsem se rozhodla, že skloubím dvě své největší vášně. A to je japonská kultura, jazyk a mezinárodní politologie. Při studiu v Japonsku mohu zároveň pilovat jazyk, studovat kulturu, cestovat a navíc se ještě vzdělávat v oboru, který mě zajímá a budu v něm moci být prospěšná veřejnosti.
Od malička jsem chtěla pracovat v OSN. Ale teď, jak dělám stáže na ambasádách, mě zaujala práce diplomatů. Přemýšlím, že po dokončení magisterského studia bych šla pracovat na ambasádu do Tokia. A pak bych viděla, zda by mě zajímaly velké mezinárodní organizace. Jsem ale ještě hodně mladá a naivní, a proto chci nejdřív poznat, jak takovéto organizace fungují zevnitř. Člověk může mít zkreslené informace z médií, ale nikdy to nebude takové, jako když to přímo zažijete. Proto plánuji nejdřív nějakou stáž, a až pak se rozhodnu, kde zakotvím. V každém případě teď chci ještě studovat, dokončit magisterské studium, možná si udělat doktorát, sbírat zkušenosti a cestovat.
Přiznávám, že jsem se toho ze začátku trochu bála. Chtěla jsem si to udělat jednodušší, a proto jsem si vybrala program, který je v angličtině. Když si pak člověk projde všemi povinnými kurzy, může si vybírat různé fakulty v jakémkoli jazyce. Většinou si dávám sedmdesát procent hodin v angličtině a třicet procent v japonštině.
Je to univerzita Keio v Tokiu. Má několik kampusů. Já jsem měla ten, který byl nejdál. Bydlela jsem přes hodinu jízdy vlakem od Tokia, takže jsem musela všude dojíždět. Ve vlaku jsem denně trávila tři hodiny. Ale to je v Japonsku docela běžné. Nájmy jsou mimo Tokio o něco levnější. Ale tento měsíc jsem se konečně přestěhovala přímo do Tokia. Mám to blíž do ambasád, kde jsem na stážích, a měním i kampus.
Stane se, že několikrát do týdne odcházím ze školy v devět nebo v deset večer. Ale to je spíš výjimečné. Někdy nás ale nutí a musíme tam být třeba do tří do rána.
Ano, třeba architekti mají ve svých učebnách spacáky. Přespávají tam docela často. Hned ráno se jdou znovu učit. Já jsem na tom ještě docela dobře. Stěžovat si nemohu.
Mají přednášky a strašně moc práce a úkolů. Já si to zařizuji tak, abych měla mentální a fyzické zdraví v rovnováze. Je třeba si trochu dupnout a zařídit si to tak, aby vám to vyhovovalo. Vzhledem k tomu, že jsem cizinka, nemusím se tolik podřizovat autoritám jako rodilí Japonci.
Ano, jsou extrémně pracovití. Proto je tam statisticky největší počet sebevražd. Lidé jsou tam přepracovaní, neumí říct ne a je tam tradice podřizovat se autoritě – ať je to rodič, nebo šéf v práci. Co řekne, to je základ.
Záleží, jaký mají předsudek o konkrétní národnosti. Podle toho k vám budou přistupovat. Až poté, co vás poznají, budou se k vám chovat podle toho, jaká doopravdy jste. Čechy mají obecně rádi. Já jsem nikdy neměla problém. Nemám japonské rysy, takže i kdybych měla japonské občanství, nikdy nebudu Japonec. Znám Čechy, kteří jsou tam ženatí a žijí tam třicet let, ale vždy s nimi budou zacházet jako s cizinci. Na druhou stranu vidím, že se společnost mění a je více multikulturní.
Ano. Japonci jsou těžší na vztah. Je to jiná kultura. To, co u nás znamená gentleman, je v Japonsku něco jiného. Tam vám nikdo dveře nepodrží, je tam také stále zažitá kultura podvádění. Muž je v sociálním postavením stále nad ženou. Doufám, že jako budoucí diplomat budu moci s otázkou sexismu v Japonsku pracovat. Nelíbí se mi, že muž má stále vyšší postavení než žena. Nechci proto mít s tradičními Japonci vztah. S mým přítelem je to ale jiné. Vyrůstal v zahraničí, je nad věcí a má mezinárodní rozhled. Spolu si povídáme anglicky, protože pro něj to je lehčí než rodný jazyk.
Rodiče přítele by si přáli, aby to bylo co nejdříve. Ale já chci ještě posbírat co nejvíce zkušeností. I kdybych se chtěla usadit, nevím, jak by to s prací diplomata či v mezinárodních organizacích šlo sladit. Ale ano, v Japonsku by se mi líbilo.
Poprvé jsem tam byla někdy před čtyřmi až pěti lety, když mi maminka zařídila jazykový kurz. Podruhé byla letenka výhrou za vítězství v řečnické soutěži, no a pak už jsem se tam stěhovala na univerzitu.
Já to beru jako další brigádu. Jsem na volné noze a pracuji s různými agenturami. Protože nejsem moc vysoká, natáčím hlavně reklamy do televize nebo seriály. Objevila jsem se i v jednom filmu. A právě hereckou část této práce mám nejraději. Baví mě zakázky, kde mohu mluvit japonsky. Oni tedy mají rádi, když se v seriálech a reklamách chováte jako cizinec, takže musíte mluvit se špatným přízvukem. Hrozně mě baví i hlasové herectví – dabing. Nejčastěji namlouvám japonské seriály do francouzštiny. Je trošku těžší to vše skloubit se školou, ale dá se to zvládnout. Dokonce občas doučuji i angličtinu.
I kdybych studovala na jiném gymnáziu, pořád bych byla ta stejně zvídavá holka a stejně tak by mě zajímalo Japonsko. Ale studium na gymnáziu Open Gate mi neskutečně pomohlo. Nastoupit tam byla zatím asi má nejlepší volba v životě. Já jsem tam totiž původně moc nechtěla. Byla jsem v páté třídě, bála jsem se být na kolejích, děti nosily uniformy. Ale nakonec se mi tam moc líbilo. Tvrdé studium angličtiny mě vybavilo neskutečnými možnostmi. Měli jsme různé výměnné pobyty. Díky Open Gate jsem se podívala například do Indie, několikrát do Anglie, do Francie, byli jsme i ve Švýcarsku na lyžích. Když jste v takovém mezinárodním prostředí, změní vám to pohled na svět.
Profil Ibolya Běláková (24)
Narodila se v Uherském Hradišti. Od jednoho roku vyrůstala v Jihlavě. Základní školu ale už navštěvovala v Praze. Přesto v Jihlavě trávila každé prázdniny a víkendy. Stále zde má trvalý pobyt.
Vystudovala soukromé gymnázium Open Gate, nyní třetím rokem studuje v Japonsku na tokijské univerzitě Keio obor mezinárodní vztahy a politologie.
Mluví plynule několika jazyky, hraje na několik hudebních nástrojů a věnuje se i modelingu. Hraje v japonských seriálech, reklamách a také dabuje.
Od ledna je na stáži na afghánské ambasádě v Tokiu.
O autorovi | Ilona Zelníčková, redaktorka MF DNES
Zdroj | regionální mutace Mladá fronta DNES - Vysočina
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION