Druhá polovina

V prvním ročníku jsem si nedokázala představit, že zvládnu organickou chemii a biofyziku. Ve druhém ročníku jsem si byla téměř jistá, že anatomii prostě nedám a bude to konec mé lékařské kariéry. Ve třetím ročníku jsem byla demotivována tvrzením starších studentů, že patologii na první pokus prostě nikdo nedá, nakonec nás bylo v zimním semestru pět. Půlka čtvrtého ročníku za mnou a já konečně alespoň imaginárně vidím na konec téhle šestileté cesty. Je mi ale jasné, že 5. a 6. ročník budou náročné, čeká mě totiž šest státních zkoušek. Snad na konci téhle cesty bude sladká odměna – splnění mého snu.

Na začátku roku se mi podařilo zvládnout veškeré zkoušky v prvních termínech, a tudíž jsem získala pár volných týdnů během února. Nebyla bych to já, abych je nezaplnila aktivitou spojenou se zdravotnictvím. Strávila jsem dva týdny na praxi v norské nemocnici Lærdal, malém městečku v regionu Sogn og Fjordane , které je asi nejvíce známé nejdelším silničním tunelem na světě (24,5 km), který je na třech místech osvětlen „polární září“. V Lærdal jsem strávila 2 týdny na oddělení ortopedie. Nemohu si vynachválit vstřícnost norského zdravotního personálu. Myslím, že v českých nemocnicích by se mělo stejně jako v těch norských zavést odpolední pití kávy a pojídání dortů. Ano, to je tradicí v norských nemocnicích. Okolo 15 hodiny sestřičky rozváží pacientům kávu s čerstvými dorty. Představa nemocnice, která je provoněná kafem a vůní sladkého pečiva, je lékem pro tělo i duši.

Nyní jsem ale nazpátek v Praze a věnuji se neurologii, která je velice zajímavá, ale také náročná. Naštěstí mě další zkoušky čekají až na konci května, takže mám stále nějaký čas k rozšiřování mých vědomostí.