Diplomka, svatba, princ a stěhování

Nejvíce jsem se samozřejmě soustředila na svou akademickou práci, tedy dopsání všech esejí a přípravě na zkoušky. Ty se mi myslím nakonec povedly celkem dobře, i když na výsledky si ještě nejméně měsíc počkám. Oproti mým spolužákům, z nichž byli někteří ze zkoušek značně vystresovaní, jsem měla hned dvě výhody; za prvé jsem už znala formát anglických zkoušek, který byl pro mnohé mezinárodní studenty, co studovali bakalářský program v jiných zemích překvapivý, a za druhé se mi povedlo si předměty vybrat tak, že část z nich byla hodnocena závěrečnými esejemi, které jsem vypracovala ještě před zkouškovým obdobím.

Jediným úkolem, který mi z druhého semestru zbyl na léto, je vypracování diplomové práce, kterou píši na téma srovnání legislativy a státní podpory sociálního podnikání v Anglii (ne v celém Spojeném království, neboť i v rámci něho existují značné rozdíly) a České republice. Vybrala jsem si sektor stavitelství a poskytování bydlení, protože je to jednak pro sociální podnikání oblast netypická, ale také proto, že je zajímavé zkoumat, jak sociální podniky reagují na současnou realitní krizi v českých a anglických velkoměstech. Jelikož jsem se rozhodla pro kvalitativní metody získávání dat, dělám interview s představiteli firem a se zástupci vládních i nevládních podpůrných organizací. Sehnat lidi ochotné dělat se mnou rozhovory bylo poměrně náročné, nicméně po vytrvalém obesílání maily a obvolávání mnohých informačních oddělení se mi to nakonec podařilo, takže anglická interview už mám všechna a s těmi českými jsem v polovině.

Jak už to tak bývá, studentský život se skládá nejen z akademických povinností, ale i z různých jiných radostí. Jednou z těch mých bylo i to, že jsem byla na jaře tohoto roku pozvána do Manchesteru na svatbu své kamarádky z bakalářských studií, Marie. Svatba to byla vskutku velmi pěkná a zábavná – z obřadu v anglikánském kostele nás všechny odvezl pronajatý červený double decker na okružní dráhu parního vlaku, ve kterém se zpívalo a oslavovalo a nakonec se až do rána tančilo v manchesterské radnici, která svým vzhledem připomínala středověký hrad. Tato svatba mezi Ruskou a Irem symbolizovala to, jak kosmopolitní prostředí je na britských univerzitách, kde se mladý pár potkal. Když devítiletý ruský synovec nevěsty na slavnostní večeři pronesl přípitek na zdraví svatebčanů slovy: „Na zdraví všech anglických občanů“, propukli všichni v smích, protože ženichova rodina byla irská, nevěstina ruská a hosté byli z Řecka, Turecka, Česka, Belgie a různých dalších zemí, snad kromě Anglie.

V květnu se mi podařilo zúčastnit se velice zajímavé akce, kde jsem se setkala s členem britské královské rodiny, aniž bych dopředu tušila, že akce bude takto významná. V zápalu příprav na zkoušky a dodělávání posledních prací před koncem semestru jsem si propozice akce, na kterou mě jakožto zástupkyni klubu absolventů Ceny Vévody z Edinburghu pozvala česká Národní kancelář programu DofE, přečetla jen velmi povrchně. Ráno jsem ještě zvažovala, zda bych opravdu měla před zkouškou jít na takovýto studentský workshop s pohoštěním, ale nakonec jsem se rozhodla, že tam ještě před zkouškou bez dramatického rozmýšlení zajdu. Oděla jsem se tedy do relativně obyčejných šatů, které byly mimochodem o dost kratší, než se později ukázalo vhodné z hlediska protokolu akce, a vyrazila jsem do reprezentativních prostor poblíž Westminsteru. Už během prvních chvil mi začínalo být jasné, že akce bude velmi seriózní a tento dojem ve mně utvrdil i fakt, že jsem byla u ranního pohoštění něčím osobním asistentem pootočena do správného směru a bylo mi diskrétně oznámeno, jak mám Jeho královskou výsost pozdravit. V tuto chvíli jsem poměrně znervózněla a začala jsem vzpomínat, jaká že významná osobnost měla na workshop dorazit. K mému překvapení se nejednalo o žádného venkovského velkostatkáře, nýbrž o samotného prince. Princ Edward se workshopu účastnil velmi aktivně, přímo s osobním zaujetím a bylo mi velkou ctí, že jsem před ním a ostatními hosty mohla reprezentovat náš český klub a jeho aktivity a že jsem mohla diskutovat o tom, jak by měla být standardizována koncepce těchto klubů.

Ačkoliv stále ještě celé léto budu pracovat na své diplomové práci, londýnskou etapu svých studií jsem zakončila v červnu, kdy jsme se s Kristýnou, která na rozdíl ode mne již kompletně dostudovala, odstěhovali z našeho milovaného londýnského bytu ve věži. Jako obvykle jsme všechny své majetky poslaly zásilkovou poštou v krabicích (do Londýna jela jedna, zpátky už dvě…) domů. Jak už to tak bývá, ne všechny věci se ovšem vešly a tak jsme musely učinit mnohá bolestná rozhodnutí, co v bytě nechat dalším nájemníkům, kteří se do něj stěhovali ještě ten den, kdy jsme odjely my. Věcí jsme jim nechaly opravdu dost, a až při letu do Prahy, když nás začala přepadat melancholie spojená s koncem krásné životní etapy, jsme se začaly rozveselovat představou, jaký dojem jsme na nové nájemníky na základě zanechaných věcí učinily, a co si asi nyní budou myslet o Češích. Dle stavu lednice a kuchyňských skříněk se nabízí představa, že konzumujeme především hořčici s moukou, neboť skleniček s hořčicí se u nás nahromadilo pět, když jsem se snažila koupit tu pravou a mouku nám vozily všechny návštěvy z Čech, abychom mohly péct bábovky, takže jich zbylo několik kilo. Dvacítka skleniček na pití by dále mohla naznačovat, že se u nás pořádaly večírky pro mnoho přátel, kde jsme svoji moučnou stravu oslavovaly. Sedmero povlaků a prostěradel bez jakýchkoliv peřin možná vyvolávala dojem, že jsme národ horkokrevný a o dojmu, který zanechala absence jakéhokoliv toaletního papíru, se ani rozepisovat nebudu, to si snad každý domyslí sám. Díky podobným zamyšlením se nám nakonec podařilo zahnat začínající stesk a mohly jsme si obě uvědomit, že opět stojíme na prahu nové etapy, která jistě také nabídne plno skvělých dobrodružství.

I přes to, že se nechci pouštět do nějaké hlubší reflexe, aby mě opět nepřemohla melancholie, ráda bych zde srdečně poděkovala nadaci The Kellner Family Foundation, díky níž byla má studia na LSE možná, ostatně stejně jako má předchozí bakalářská studia v Anglii. Bylo to fantastických pět let, během nichž jsem se naučila opravdu hodně, poznala plno úžasně zajímavých lidí a nádherných míst. Mnohokrát děkuji.