Co mě naučil rok v Cambridge

Tušíme, co by nás v dalším ročníku mělo čekat, co by se mělo změnit, na čem je třeba pracovat stále. Už ale nejdeme do neznáma, mění se jen pár detailů. Protože volný čas si organizujeme sami (i když se do jisté míry vrací prvácké nadšení zapojit se do co nejvíce aktivit a všechno nové vyzkoušet), hlavní očekávané změny přichází se studiem. A pak taky s námi samotnými. Je zřejmé, že do druhého ročníku nepřichází ten samý člověk, který sem přijel před rokem. Co se změnilo?

Cambridgeský systém vyučování se mi líbil od samého začátku. Proto jsem se taky rozhodla jít sem i přes všechny nesnáze. V Cambridge totiž, a to si člověk uvědomí nejvíce ve chvílích, kdy tam zrovna není, mají dle mého názoru skvělou filosofii. Mnoho škol věří, že studenti by měli přemýšlet, spíš než memorování se látku nazpaměť (i když ani bez toho to někdy nejde). Některé obory studentům umožňují jít více cestou pochopení než jiné, kde memorování stále zůstává nejefektivnější a tedy nejúspěšnější strategií, jak studiem projít.

Zdá se mi ale, že Cambridge má ještě něco jiného než víru, že studenti by měli tématu opravdu rozumět – má poměrně rozvinutý systém vyučování, který toto přemýšlení učí, podporuje a vyžaduje. Supervize jsou částí studia, kde se to projevuje nejvíc. Do každého předmětu máme hodinu  týdně s profesorem nebo PhD studentem v 1-3členné skupině, ve které diskutujeme, co se za daný týden probralo, jestli k tomu máme nějaké otázky, cvičíme psaní esejí, diskutujeme a dostáváme mnoho menších úkolů rozšiřujících probranou látku. Na každou supervizi je potřeba několik hodin přípravy (většinou ze strany studenta i supervisora), ale jsou pro mě neocenitelnou pomocí ve studiu a baví mě. Nedovolím si přijít na supervizi nepřipravená už jenom proto, že bych o tolik přišla.

Myslím, že jiný člověk se ze mě stal tím, že otázky se tu nesetkávají s rozčarováním a negativními reakcemi ať už od dotazovaného nebo ostatních studentů. Dobrá otázka je někdy ještě lepší, než odpověď. Otázky samozřejmě nejsou zadarmo, člověk musí vyvinout určitou snahu (otázky typu „já tomu celému prostě nerozumím“ nejsou příliš přínosné) a odpověď je většinou ve formě návodných otázek pro studenta, případně rady, kde najít odpověď. Nicméně to je zajímavé, motivační a člověku se otevřou nové cesty, co dalšího by mohl chtít vědět, aby měl o tématu ucelenou představu. Najednou je koho se zeptat a ten někdo se na vás nebude zlobit. Takže člověk skončí s mnoha otázkami, ale po čase i s automatickým zamyšlením nad: „Neumím vlastně na tu otázku odpovědět sama?“, protože by se nás na to supervisor stejně zeptal.

Další věc, kterou Cambridge člověka velmi dobře naučí, je organizace času. Kdo neorganizuje čas dobře, bude mít horší výsledky a zároveň ze studia nezíská nic navíc mimo svůj kurz. Už od začátku jsme potkávali starší studenty i učitele, kteří nám radili, ať děláme i něco mimo školu – pro odpočinek, pro získání dalších zkušeností a schopností a hlavně proto, že Cambridge má mnohem víc co nabídnout, než jenom studium. Myslím tím zajímavé lidi, zkušenosti s organizováním akcí a skupin, učením kamarádů něco ze svých zájmů nebo učení se od nich. Člověk tu může zkusit a naučit se skoro na co si vzpomene. Je tu neuvěřitelně mezinárodní prostředí a tak se člověk setká s různými kulturami, názory a zkušenostmi. Starší studenti občas litují, že proseděli příliš mnoho času v knihovně. Mě se zdá, že hektičnost života tady je snad ještě vyšší, než pro mě bývalo na střední škole. Také člověk musí myslet na poměr práce a dalších zájmů – aby byl spokojený a zároveň se mu dařilo ve studiu. Základem je porovnávat se sice s  ostatními (soutěživost motivuje), ale nepřehánět to nad zdravou mez, protože jen málokdo může být nejlepší z ročníku na jedné z nejlepších škol na světě.

Tím se dostávám k další věci, která mě tu zaujala. Zdá se mi, že Britské školy jsou mnohem víc orientované na budoucnost, zaměstnatelnost, atd. Poprvé jsem to viděla už na střední škole Downe House, kde jsem strávila tři měsíce. V době, kdy mě psaní životopisu vůbec nenapadlo a všechny své biologické i jiné kurzy, kroužky, soustředění a stáže jsem dělala jenom z čistého zájmu a něco kvůli lidem, dívky mého věku, vlastně ještě o rok mladší, aktivně plánovaly svůj personal statement, který je formou životopisu pro přihlášky na vysoké školy. Tady je to ještě silnější. Aby se lidé dostali na PhD, potřebují mít nějakou letní stáž, aby ji dostali, potřebují už mít napsaný životopis a jít na nějaké pohovory (také užitečná zkušenost). Také mnohem víc promýšlíme, co chceme dělat po studiu nebo v průběhu a jak toho dosáhnout. Zároveň je na koho se obrátit o pomoc, careers department se stále nabízí (někdy člověku přijde, že se až vnucuje, ale posléze si uvědomí, jak důležitá ta pomoc je a že by tu neměl usnout na vavřínech).  

Poslední téma, u kterého bych se chtěla zastavit, je, co se mi podařilo zatím pochytit z britské společnosti. Klasické věci, které víceméně můžu potvrdit, jsou například velká zdvořilost a omlouvání se, konzervativita nebo pití čaje s mlékem (a představa, že to tak přece určitě dělá celý svět). Co mě ale zaujalo, nejenom v souvislosti s událostmi posledního cca půl roku, je rozdíl v přístupu k charitě a obecně solidarita mezi lidmi. Je tu mnoho charitativních klubů, které učí své členy, jak nejefektivněji pomáhat nebo je posílají na dobrovolnické projekty. Lidé často organizují sbírky za určitým účelem, třeba nedávno pro utečence v Calais. Občas si připadám, že ve srovnání s okolím jsem sama k utrpení dost lhostejná, což by mě v Česku asi tolik nenapadlo (i když vím o mnoha projektech, do kterých se dá zapojit). Také reakce na utečence byla dost odlišná – nevím, do jaké míry spojují Britové také Islámský stát s muslimy a utečenci paušálně, ale slyším spíš o iniciativách, jak jim pomoci. Možná nejsou tak vyděšení z přistěhovalců, když mnoho jejich kamarádů a sousedů přišlo z všemožných koutů světa. Nebo je to možná pouze záležitost naší „Cambridgeské bubliny“ a typu lidí, kteří se tu pohybují, a ne celé Británie, ale zaujalo mě to a ráda bych si ze svého okolí v tomhle směru vzala příklad.

Je mnoho směrů, ve kterých studium v zahraničí člověka ovlivní. Získá nové názory, začne být víc samostatný a vnímat svět jako nepřebernou nabídku otevřených možností. Změní názor na to, jak moc je fyzicky připoutaný na určité místo, i když se stále cítí velmi spojený se svou zemí. A naučí se, že nemá cenu tvrdit, že něco nepůjde. Když se budeme snažit, je jen málo věcí, které opravdu nepůjdou. Byla jsem připravená, že mě moje universita ovlivní. Trochu jsem se bála, že třeba ve směru, který nepovažuji za správný. Měla jsem ale štěstí. Prostředí na universitě i mezi blízkými kamarády doma (kteří mě velmi pozitivně ovlivnili a jsem vděčná, že mám tu čest je znát) mi pomáhá dospět směrem, který jsem si vybrala, a i když jsou některé věci výzvou se naučit (ať už ve studiu nebo osobnostním rozvoji), vím, že mají smysl.