Cambridge versus globální oteplování

V médiích a v politice se (konečně?) mluví o globálním oteplování. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký specialista je odpovědný za řešení tohoto problému a jaké vzdělání k tomu potřebuje? Přiznám se, že před univerzitou jsem o tom moc nepřemýšlel. Fakulta inženýrství na Cambridge má však na tuto otázku jasnou odpověď: boj proti globálnímu oteplování je odpovědností inženýra a jeho vzdělání musí tomu odpovídat. Tímto nemyslím obor „Energie, udržitelnost a životní prostředí“, který fakulta nabízí; myslím každého inženýra, v každém oboru.

Právě Cambridge je úrodnou půdou pro tuto holistickou myšlenku. Cambridgeský kurz inženýrství je unikátní tím, že je všeobecný, tzn. první dva roky jsou všechny předměty ze všech oblastí inženýrství povinné. V jiném prostředí by se možná tak dobře neukotvila.

Proč se toto týká absolutně všech inženýrů? Veškerá lidská činnost potřebuje energii, a její výroba většinou způsobuje výrobu skleníkových plynů. Proto jsou hned v prvním ročníku studia inženýrství uvedeny dva jednoduché pojmy: svázaná energie a posuzování životního cyklu.

Svázaná energie je energie spotřebovaná na výrobu zboží nebo materiálu. Všechno má svázanou energii a tudíž i ekologický dopad. Plasty se nerecyklují proto, že by mohly dojít zásoby ropy, ale proto, že recyklace PET spotřebuje dvakrát méně energie na kilogram, než výroba nového PET; recyklace 250 PET lahví ušetří tolik energie, kolik průměrný Brit spotřebuje za den.

Životní cyklus stavby nebo stroje se skládá ze tří fází: výroby (resp. stavby), provozu, a vyřazení (demolici, recyklaci atd.). Při každé je spotřebována energie. Zvýšení spotřeby v jedné fázi může způsobit úsporu v jiné a naopak; například elektromobil má vyšší svázanou energii než automobil se spalovacím motorem, ale nižší spotřebu při provozu.

Tyto pojmy lze vysvětlit jedinou přednáškou a podle mě je velká škoda, že nejsou ve veřejném povědomí a nevyučují se ve školách; mnoho mýtů kolem udržitelnosti vzniká jejich nepochopením. Jedním takovým mýtem je, že lze určovat, zda je nějaké opatření dobré nebo špatné pro životní prostředí podle jednoduchých pravidel jako to, že plasty jsou špatné a všechno „přírodní“ je dobré. To lze určit jen výpočty. Například plošný zákaz plastových obalů by škodil životnímu prostředí, protože by způsobil kažení potravin, které mají vysokou svázanou energii.

Další mýty jsou, že zastavit globální oteplování lze rychle, jednoduše, nebo bezbolestně. Požadavek aktivistů Extinction Rebellion, že uhlíková neutralita musí být dosažena do roku 2025, je naprosto absurdní. Uhlíková neutralita totiž znamená rozsáhlé změny ve všech oblastech průmyslu, dopravy a každodenního života, které nelze provést za pět let; například automobily, které jsou v provozu dnes, budou v roce 2025 většinou stále v provozu.

Minulý rok přijala britská vláda (a později i EU) cíl uhlíkové neutrality do roku 2050. Dobrou zprávou je, že tento cíl je technicky dosažitelný. Špatnou zprávou je jeho cena: úplný zákaz fosilních paliv, letecké dopravy, výroby nového betonu a oceli, i chovu dobytku. Zákaz fosilních paliv si vyžádá snížení celkové spotřeby energie Velké Británie o dvě třetiny, protože růst obnovitelné a jaderné energie je pomalý a v takovém krátkém horizontu nelze počítat s žádnými novými technologiemi. Toho nelze dosáhnout jinak, než třikrát méně topit, třikrát méně jezdit autem (které samozřejmě bude elektromobilem), a třikrát méně používat domácí spotřebiče.

Velká část evropské veřejnosti požaduje uhlíkovou neutralitu, a to co nejrychleji. Politici ji slibují a inženýři ví, jak ji dosáhnout v dané lhůtě roku 2050. Uvědomuje si však veřejnost, co to bude stát?

Většina myšlenek a čísel v tomto článku pochází z přednášek prof. J. M. Allwooda, dr. C. Y. Barlowové, a dr. H. R. Shercliffa; odpovědnost za jeho obsah však samozřejmě nese pouze autor.