55 aneb co mi chybí do doktora

Zimní semestr mám úspěšně za sebou.
„To je super“, říkala jsem si.
„To prej bývá nejtěžší“, říkali mi.

Když jsem první školní den letního semestru zjistila, že zimní byl jen zahřívací kolo, jala se mě lehká panika s příměsí beznaděje. Podraz byl už to, že místo slunných úvodních hodin první dny jsme do toho byli zkrátka vhozeni a hned jsme se začali učit. To se přece nedělá!

V pátek 11. 3. mě už čeká první zkouška. Z anatomie. Tento semestr mám navíc pana docenta, který se rád vyžívá ve vyhazování studentů od zkoušky, když třeba jen špatně vysloví latinský název. Tak to bude u cartilagines cricoidea, thyroidea a arytaenoidea super, ne? Nebo co takhle venae omphalomesentricae či  musculus thyroarytaenoideus? Navíc mám teorii, že pacient musí na sále zákonitě zemřít, než se doktoři domluví „kdeže to teda jako budou řezat“. Mimo to, že nejsem ani schopná termíny vyslovit. Tento pan docent nám navíc s úsměvem oznámil, že člověk musí projít 55 zkoušek, aby se stal doktorem. Padesát pět. Pět a padesát. Krev crčící z čerstvého srdce na pitevně se mnou nezamává, nevábně vypadající obsah střev (a ta vůůůůně!) mi nesníží tlak, ale tohle se mnou málem seklo. Krásné vyhlídky do budoucna.

Vrátíme se na chvíli ale ke krásným vzpomínkám na Vánoce. Zasněme se, jak jsme si na chvíli dovolili bezstarostně tláskat cukroví na gauči a jen tak na oko poslouchat „Chaloupko k lesu!“ „Chaloupko, ke mně!“ nebo třeba ♪♫“Kdepak ty ptáčku hnízdo mááááš?“♫♪. Pokud si vzpomínáte, v mém prvním příspěvku jsem mluvila o svých spolužácích nejrůznějších národností a tudíž kultur a zvyků. Na Vánoce jsem si řekla, že by k českému jazyku, který se učí, měli okoštovat také trochu české vánoční kultury. Odjela jsem tedy na 5 dní k babičce a dědečkovi, nakoupila ingredience, sáčky, mašličky a pustila se do díla. Napekla jsem cukroví pro svých 65 spolužáků a ještě pro pár vyučujících. Za pomoci mých skvělých Kikinků (říkám tak svým prarodičům od svých 3 let, nikomu neznámo proč) jsem napekla perníky, rohlíčky, pracičky, linecké a čoko-sádlovky, uválela jsem pak rumové kuličky a nazdobila perníčky. Na perníčky ve tvaru srdíček jsem napsala cukrovou polevou jedno jméno po druhém (měla jsem jmenný seznam spolužáků i profesorů) a provlékla jimi stuhu, kterou jsem obvázala celý sáček s cukrovím. Dohromady 76 sáčků. Vím, chvíli jsem přemýšlela o tom, zdali jsem se neminula profesí a neměla jsem jít spíše na cukrářku. Jeden den jsem si pak oblékla červené šaty se Santovskou čepicí (Santa Clause nesnáším) a za zpěvu Mariah Carey „All I want for Christmas“ jsem na přednášce rozdávala z košíku všem spolužákům nadílku. Největší úspěch sklidilo linecké a perníčky, a tak se v očích mých spolužáků rozšířil seznam skvělých věcí na ČR (pivo, slivovice a levné životní náklady) zase o jednu maličkost, a to cukroví.

Mí spolužáci jsou jinak stále skvělí, úžasní a nápomocní, a jsou tak jedním z důvodů, proč jsem se ještě dočista nezbláznila a opakovaně jsem našla odhodlání zatnout zuby a pokračovat. Ne všichni měli bohužel takové štěstí. Už 6 spolužáků postupně podlehlo syndromu „probohajátohlenezvládnu“. A pozor, neznamená to žádnou slabost. Naopak. Uvědomit si, že psychické i fyzické zdraví je to nejdůležitější nebo že tenhle obor možná není pro mě, chce kuráž a porci inteligence. I tak samozřejmě doufám, že to potká co nejméně z nás.

Ve třídě nám přibyla další adoptovaná štěňata a koťata, teď se dokonce jeden spolužák ujme užovky červené, jejíž chov je v Norsku zakázán, a tudíž jí jedna slečna hledá nový domov. O mezinárodním programu Veterinárního lékařství existuje taková teorie, jak rozeznat právě mezinárodní studenty od těch českých. Pokud je počet zvířat pobíhajících či poletujících okolo skupiny lidí roven či je jakýmkoliv součinem počtu lidí samotných, jde o mezinárodní studenty. To náš první ročník zatím s úspěchem potvrzuje. Když spolužačka Yael z Izraele přijde se svými dvěma psy, na rameni Papouška zpěvavého, Rhea z Kypru se svým štěnětem, stejně jako Maren z Norska a k tomu se přidá Zuzanka ze Slovenska s huskym, Amanda z Finska také s pejskem a Hugo s potkanem, měli bychom se divit, že se zvířena navzájem nepožere. A to si buďte jisti, že je zástup čtyřnohých přátel ještě mnohem širší. Mezi normální dotazy u nás ve třídě tedy patří: „Nemohl by mi někdo pohlídat činčilu přes Vánoce?“ nebo „Nemá někdo zájem o mláďata chameleona?“ a také začínáme s klasickým černým humorem, který se projevil v odpovědi na dotaz: „Myslíte, že by mohl Oreo (štěně spolužačky) na praktikum anatomie na pitevnu?“ ve formě: „Ano, určitě mohl. Pokud mu snížíš puls. Tak na 0.“. Přičemž autor odpovědi narážel na fixované exempláře nespočty zvířátek, které slouží jako učební pomůcky.

To mě přivádí k mému osobnímu nutkání, které mám na pitevně. Když jsme začali s cévní soustavou, která samozřejmě zahrnuje srdce, a já jsem měla možnost hned první týden jedno takové držet v ruce, jak jsem tak koukala na aortu, venu cavu caudalis a cranialis, truncus pulmonalis a brachicoephalicus jak trčí z toho srdce, hrozně mě lákalo vyzkoušet zafoukat do jedné z těch trubek. Podle mě to prostě musí troubit! A jednou to také vyzkouším. Zájemcům dám vědět o výsledku. Také mám naplánovaný jeden takový postranní úkol mého studia, a to, zeptat se každého učitele na každém předmětu s naprosto vážným, zároveň však nadějeplným výrazem na otázku zahrnující jednorožce. Na histologii tedy například: „A jakou pojivovou tkáň mají jednorožci?“ nebo „Mají mezenchymální tkáň také jednorožci?“. V anatomii bych se pak třeba zeptala, kde na lebce se u jednorožců vyskytuje processus cornalis, ze kterého v dospělosti vyroste roh. Hrozně by mě totiž zajímalo, jakým způsobem se mi docenti a profesoři rozhodnou zničit můj krásný svět, kde jsou jednorožci. Mimochodem mám ale jednorožce opravdu ráda a důvodem, proč jsem se rozhodla studovat tento obor, byla hlavně láska k nim.

Mimo taje histologie, anatomie a biochemie objevuji také více Brno. Oproti Praze se můžeme v šalinách a dalších prostředcích MHD dočkat nevídaného hlášení, jako je například: „Prosíme cestující s batohem na zádech, aby jej sejmuli. Jejich počínání je nejen neohleduplné, ale také nedovolené. Děkujeme“. Ne že by mě ti batůžkáři občas nevyváděli z míry, zvlášť pak, když začnou rotovat kolem své osy, přičemž zpravidla pošlou k zemi všechny v okruhu jednoho metru. Takové hlášení mě ale opravdu překvapilo. Zvlášť potom výrok, že cestování s batohem na zádech je zakázané. No, DPMB (Dopravní podnik města Brna) obohatil i mé znalosti.

To by bylo asi z mého dosavadního studijního života vše. Snad jsem vás, mé případné čtenáře příliš neznudila, nezošklivila vám pohled na studenty či studium veteriny a jen doufám, že zmíněné věci o mé o osobě berete dostatečně s nadhledem a humorem. Veterina je sice dřina, ale je opravdu krásná a i když mě někdy ničí, více mě zatím naplňuje. Jedna stinná stránka pro arachnofobiky jako jsem já tu však je. Pavouci už bohužel přišli, na hodinách zoologie. Můžete mi říkat 848626 ×, že ta tarantule ve sklenici je mrtvá, ale mdla, návalů horka a nepříjemného pocitu na zádech se nezbavím. Takže až na tuhle drobnost je to zatím fajn. Nezbývá mi tedy než se opět kinklat nad 1451 stránek tlustou učebnicí, srkat zelený čaj, a poslouchat u toho… pro změnu Čtyři roční období od Vivaldiho. V hlavě si budu promítat scénku ze Simpsonových ve filmu, kdy Homer překonává mrazivou tundru a u toho budu rytmicky mluvit sama se sebou: „Mu-síš-to-pře-číst. Mu-síš-to-pře-číst. Ale-já-ne-můžu, nej-de-to. A-le-můžeš! Ne-mů-žu!“…