Očima Hany Košťálové: Pedagogové jako lídři reformy vzdělávání – 3. část

Z čeho vycházejí? Nikoli z dojmů. Pracují s tzv. evidencemi neboli důkazy o tom, zda a nakolik nastal posun v žákově učení. Zkoumání evidencí je základ badatelského profesního myšlení.

Co si představit pod pojmem evidence či důkazy o učení? Učení je proces, který se odehrává skrytě v myslích těch, kteří se učí. Abychom ho mohli sledovat a vést, potřebujeme, aby se učení zviditelnilo. Máme tři cesty, jak si otevřít přístup k myslím žáků při učení:

·         Můžeme je pozorovat a naslouchat jim, když na něčem pracují sami, ve dvojicích, ve skupinách. Děláme si tzv. epizodické záznamy, to znamená, že si doslovně zapíšeme to, co jsme viděli anebo slyšeli v kratším časovém úseku.

·         Máme k dispozici produkty dětí, které vznikají při učení.

·         Máme možnost vést rozhovory se žáky o tom, jak učení prožívají, jak rozumí smyslu toho, čemu se učí, jak vidí svůj pokrok a to, co je potřeba k tomu, aby se dále mohli dobře učit.

Můžeme pracovat s evidencemi, které vznikají při kontrole učení, jako třeba výsledky testů. A ještě v širším pojetí můžeme evidence čerpat z dalších zdrojů – z rozhovorů s rodiči, z mapování klimatu školy a podobně.

Důkazy o učení vyžadují analýzu a interpretaci. Když například děti pracují se zadáním „zformulujte hlavní sdělení textu“, děti vyprodukují nejrůznější odpovědi, které mohou být všechny správné, ačkoli znějí odlišně. Ale dětem samozřejmě může klíčová myšlenka uniknout. Rozpoznat, které odpovědi odpovídají textu a zadání, a které se míjejí, nemusí být vždycky snadné. Platí, že víc hlav vidí víc.

Společné profesní učení dává příležitost evidence analyzovat a interpretovat společně. Je to nesmírně přínosné pro profesní posun zúčastněných.

Učení je proces, který se odehrává skrytě v myslích těch, kteří se učí. Abychom ho mohli sledovat a vést, potřebujeme, aby se učení zviditelnilo.

Hana Košťálová

programová ředitelka

Jak to dělat ve školním provozu?

Petr vede školu třetí rok a zapojil se s ní do sítě projektu Pomáháme školám k úspěchu. Díky inspiraci z dalších škol v projektu dospěl spolu se širším vedením k závěru, že je čas, aby se sbor více obíral důkazy o učení. Spojil se s kolegou z projektu, který má zkušenosti s tím, jak pracovat s důkazy o učení. Domluvili se, že na příštím dnu pro rozvoj školy, který proběhne za dva měsíce o pololetních prázdninách, povede v roli externího facilitátora sbor při práci s důkazy. Učitelé se nyní na poradě dozvěděli, čeho se bude den pro rozvoj školy týkat, a co si mají připravit.

Zadání znělo: „Přineste si k jakékoli odučené hodině nebo sérii hodin výstupy dětí (práce dětí) a přineste si také popis výuky, případně materiály, se kterými žáci pracovali (učebnice, texty, jiné).“

Učitele to zneklidnilo, chodili do ředitelny a s obavami se doptávali. Ředitel proto pozval facilitátora hned na příští poradu, aby zadání kolegům vysvětlil. Měsíc před akcí zaznamenal Petr ve sborovně ruch. Kolegové diskutovali nad zadáním, ujišťovali se navzájem, že to, co si chystají, je ono.

Den pro rozvoj školy začal tím, že facilitátor objasnil pojem důkazy o učení (evidence) a na příkladu z výuky předvedl, jak konkrétně mohou vypadat. Měl připravené jak výkony dětí, tak epizodické záznamy, ale i rozhovory se třemi žáky.

Učitelé pak diskutovali o tom, zdali evidence, které facilitátor donesl, opravdu mohou přinést potřebné informace o tom, nakolik žáci dosáhli cíle učení. Smyslem cvičení bylo, aby si učitelé osvojili myšlenku, že důkazy sbíráme právě s ohledem na cíl učení, a ne libovolně. Předpokládá to, že jsme schopni cíl učení pro hodinu stanovit a že jsme schopni rozmyslet si, z čeho vyučující i žáci poznají, nakolik cíle dosáhli.

Poté byli učitelé rozděleni do trojic napříč předměty, ale ne stupni, a v prvním kroku si ukazovali, co si přinesli. Měli za úkol stručně popsat druhým hodinu, její cíl, a pak jim ukázat donesené evidence.

Kolegům práce s výstupy žáků z vlastních hodin dávala smysl a zaujalo je poznání, že tímto způsobem mohou mnohem cíleněji zlepšovat svou každodenní výuku s ohledem na skutečné potřeby žáků.

Hana Košťálová

programová ředitelka

V dalším kroku si každý učitel nejprve sám rozmyslel, jak z evidencí rozpoznává, nakolik žáci dosáhli cíle učení. Každý si vybral tři středně zdařilé práce. Podtrhal v nich místa, která svědčí o tom, že si žák se zadáním poradil, jinou barvou místa, která naopak prozrazují nepochopení, a ještě jinou barvou místa, která učitele matou.

Poté se učitelé sešli ve svých trojicích a každý měl třicet minut na to, aby s druhými konzultoval tři zvolené práce a to, jak je vyhodnotil. Kolegové si prostudovali práce dětí a nabízeli své interpretace. Ukazovalo se, že se značně liší v pohledu na to, co se dítěti zdařilo a co ne.

Při následující reflexi se učitelé shodli na tom, že vidí v diskusích nad evidencemi velký potenciál, ale že vlastně nevědí, jak na to. Také je děsilo, kolik času tomu věnovali, a přitom mnohdy nestačil na dokončení analýzy a interpretace. Vrátili se také k facilitátorovu příkladu a všimli si, že nesbíral jen produkty dětí, ale že měl záznamy z pozorování a naslouchání a rozhovory se žáky. Z reflexe se hned vyklubaly další požadavky na společnou práci. Rozešli se s tím, že budou v učících se skupinách (které ve škole již fungují) rozebírat evidence, které si nově začnou nosit. A za dva měsíce budou na poradě sboru řešit, jakou další podporu by chtěli od externího facilitátora pro následující den pro rozvoj školy na konci školního roku.

Petr byl s výsledkem dne spokojený. Kolegům práce s výstupy žáků z vlastních hodin dávala smysl a zaujalo je poznání, že tímto způsobem mohou mnohem cíleněji zlepšovat svou každodenní výuku s ohledem na skutečné potřeby žáků. Dobře jim to zapadalo i do práce v učících se skupinách – cítili, že jí to dá nový směr a účel. Pouhé sdílení zkušeností a materiálů už jim je málo.

Ještě větší přínos pro změny a zlepšování výuky a učení má spolupráce učitelů mezi školami. Jak si v praxi takovou příležitost zajistit, o tom bude následující díl seriálu.