Ivo Mikulášek ze ZŠ Dobronín: Učitel musí mít otevřené oči a volné ruce

Vybavíte si nějakou jednotlivost, která vás v poslední době potěšila? U které jste si řekl, že za to celá ta snaha stála?

Takové situace určitě přicházejí pravidelně. Z poslední doby si vybavuju dvouhodinovku chemie, kterou s kolegyní učíme u osmáků v párové výuce. Máme tam žáka, který vždy hůře spolupracoval, už jsme to museli řešit i s dalšími kolegy. Na této hodině však pracoval s tak obrovským nasazením a zvládal tak složité rovnice, že jsme měli přesně ten pocit, že se nám něco povedlo. My jsme v této třídě hodně řešili vztahy a vypadá to, že se nám je podařilo vyladit a otočit žáky k práci, což je pro nás velmi cenné.

Myslíte, že k tomu pomohl právě projekt Pomáháme školám k úspěchu?

Asi by se to těžko dokazovalo, ale tento projekt staví právě na kultuře školy a tím pádem i na kultuře třídy. Bez těchto atributů by nešel realizovat. Bez toho, abychom nastavili nějaké kulturní prostředí, by práce ve třídách nebyla příliš úspěšná. Základem je vytvořit prostředí, ve kterém si žáci navzájem neubližují, umožnit jim, aby se nebáli vymýšlet nové věci a aby také neměli strach je sdělovat ostatním. Aby byli aktivní a aby se navzájem podporovali. Takže v tomto směru určitě. A hodně s tím souvisí také individuální přístup k dětem, podpora každého žáka, která je součástí vize projektu.

Často od učitelů slýchávám, že se třiceti žáky ve třídě individuální přístup ani není možný.

V nějaké míře je to možné vždy, i když je to náročné. Ideální je, když jste na třídu dva, to je pak úplně jiná práce. A musím také říct, že většina tříd má u nás jen kolem dvaceti dětí. Nicméně i my jsme zažili s kolegyní jednu párovou dvouhodinovku, kdy jsme to nestíhali ani ve dvou. Takže když chcete být všem k dispozici, i dva může být málo. Vždy záleží na tom, jak si to učitel připraví a také na tom, jak se mu ve třídě povede nastavit vztahy. Protože když se děti nebojí, jsou samostatné. A když jsou samostatné, pak to jde. To znamená, že mám připravená zadání a možnosti automatické kontroly a žáci si sami berou úkoly, vyhodnocují si je. Pokud se dostaneme do stavu, kdy oni chtějí, pak to funguje.

To je asi klíčové, aby sami chtěli. Jak toho docílit?

Způsobem výuky, která však nemůže být transmisivní. Nemůžete látku jen odpřednášet. Musíte žáky nechat, aby si na spoustu věcí přišli sami, aby si informace sami vyhledali. To motivuje velkou část z nich, protože na každé látce je něco, co je zaujme nebo si to chtějí zkusit. A pak je důležité, aby všichni žáci cítili podporu. Protože rozestoupení žáků, co se týče jejich vzdělávacích potřeb, je dnes opravdu velké. A učitel by měl dokázat pomoci každému z nich. To ale nemůže, pokud je zahlcen vysvětlováním látky. On musí mít otevřené oči a volné ruce. Jen tak si má šanci všimnout, že ten který žák něco potřebuje, má prostor k němu jít a dát mu zpětnou vazbu, jestli úkol dělá správě, aby mohl pokračovat dál.

Není dnes neobvyklé, že máte v kolektivu žáky se specifickými poruchami učení či chování, a ne vždy mají asistenta. Jiné tempo potřebují i ukrajinští žáci. A pak máte také děti s mimořádným nadáním.

Ivo Mikulášek

lokalita Vysočina

A každý tak může mít své tempo…

Přesně tak. Není dnes neobvyklé, že máte v kolektivu žáky se specifickými poruchami učení či chování, a ne vždy mají asistenta. Jiné tempo potřebují i ukrajinští žáci. A pak máte také děti s mimořádným nadáním. Například u chlapce, o kterém jsem mluvil, se zdá, že do této skupiny patří a nám se nepodařilo ho dříve zachytit. On zřejmě dosud rebeloval také proto, že pro něj látka nebyla dostatečně náročná. A teď, když to už víme, o tom můžeme komunikovat a pracovat s ním. A snad jsme už i našli způsob, který nám oběma vyhovuje. Když je hotový, jen na sebe koukneme, dáme si najevo, že já vím, že už je hotov a on si pak vezme něco dalšího, na čem může pracovat.

Zmínil jste párovou výuku. Jak moc těžké nebo lehké bylo ji zavést?

Je to složité hned z několika hledisek. Jedním je financování, dalším je organizace a třetím – a za mě nejdůležitějším a nejtěžším je to, aby si ti dva učitelé sedli. Aby jejich spolupráce byla užitečná pro děti i dospělé. Ale všechno se dá vyřešit.

Začneme tedy tím finančním…

Díky tomu, že se nyní financování českého školství změnilo a není určováno normativně na žáka, už školy nedostávají finance na počet žáků, ale podle hodnoty PHmax. To znamená, že má každá škola nastaveno určité maximum lidí, které může přijmout. To umožňuje posílit pedagogický sbor. Organizačně je to také řešitelné, párovou výuku podporuje řada evropských projektů, česká inspekce ji hodnotí kladně. Zkrátka se stává běžnou součástí školství. Pak je samozřejmě nutné si společně sednout a dát dohromady rozvrh tak, aby to sedlo.

A pak tedy zbývá už jen nadchnout učitele…

Ano. My učitelům nic nenařizujeme, jen jim dáváme možnost tento způsob výuky vyzkoušet. V projektu Pomáháme školám k úspěchu jsme dostali na pět let pedagogického konzultanta, se kterým jsme se mohli radit, probírat postupy, řešit, jak co dělat. Skvělé je, že to byl nezávislý odborník, ale zároveň kolega, který nebyl nijak nadřazený, ani se nezodpovídal řediteli školy. Díky této pomoci jsme měli všichni možnost si to zkusit a naučit se, jaké to je, být s někým ve výuce, dívat se na ni trochu jinak a bavit se o ní s dalším kolegou. Někdo tuto možnost využil, někdo ne.

Učitelé se spolu musejí na hodiny připravovat, spolu je odučit a také zreflektovat. Musejí se také shodnout na formě spolupráce.

Ivo Mikulášek

ředitel, ZŠ a MŠ Dobronín

Je těžké najít dva kolegy, kteří si sednou? Umím si představit, že ne každý se dokáže vzdát svých zaběhnutých postupů.

V tomto ohledu je z pohledu vedení asi nejdůležitější dané učitele respektovat. U nás to není tak, že by měl někdo celý úvazek v párové výuce, většinou se jedná o několik hodin. My jsme se snažili, aby si ji každý učitel třeba na jeden rok vyzkoušel. Někteří pak chtěli pokračovat dál, jiným to třeba úplně nesedělo a chtěli to zkusit s jiným kolegou. Další se chtěli vrátit ke klasické výuce. My to respektujeme a nikoho nenutíme. Chápu, že je to velká změna. Učitelé se spolu musejí na hodiny připravovat, spolu je odučit a také zreflektovat. Musejí se také shodnout na formě spolupráce. Takže pokud je například někdo zvyklý na transmisivní výuku s pomocí prezentací, už tam moc prostoru pro dalšího kolegu není. U nás párových hodin přibývá, nyní jich takto odučíme zhruba pět procent, a právě se nám rýsuje zavedení tohoto stylu výuky při hodinách IT, kdy bychom do hodiny přizvali odborníka.

Jak změnu přijali sami učitelé?

Nejtěžší je vždy získat ve sboru ty poslední. Z manažerského hlediska můžete členy sboru rozdělit na čtyři skupiny. V první jsou inovátoři, ti jdou do všeho hned. Pak je to brzká většina, pozdní většina a nakonec odpůrci. Přičemž inovátor nikdy nemůže přesvědčit odpůrce. Šanci má vždy jen člověk z vedlejší skupiny. A nakonec se prostě může stát, že někdo odejde. Důležité z mého pohledu je, nikoho nenutit, ale neustále nabízet a promovat, aby se lidé mohli postupně přidávat.

Máte ještě stále odpůrce?

Odpůrce vyloženě nemáme, ale míra zapojení učitelů je samozřejmě různá. Říkám tomu minimální hranice a maximální podpora. To znamená, že si nastavíme nějaké minimální hranice, do kterých se všichni vejdeme, a pak dáváme podporu pro další růst. Ze zkušenosti si tým časem sám řekne, že už by to či ono měli dělat všichni a sám si tak hranice posouvá dál. Ale pozor, pokud by měl někdo představu, že změní svou školu za rok či dva, tak to podle mě možné není.

Pokud bych chtěla svou školu změnit, s čím bych podle vás měla začít?

To je těžké říct, protože každá škola je jiná. Obecně bych ale možná doporučil přehodnotit způsob vzdělávání učitelů. Obvykle se to dělá tak, že škola vyšle učitele na školení, on se vzdělá, pak přijede, nikdo neví, kde byl a nic se obvykle nezmění. Když jsme v roce 2004 nastoupili s panem zástupcem do vedení této školy, tak první, co jsme změnili, bylo právě vzdělávání učitelů. Místo toho, abychom posílali jednotlivce ven, tak jsme vybrali lektora, který přijel k nám a proškolil celý sbor. Dneska se vzděláváme především aktivním zapojením do hodnotných projektů.

Já nabízím všechno, co vím a umím, a to samé očekávám od kolegů. Možná je právě v tom ta síla. Nebojíme se bavit o tom, že něco nedopadlo dobře. Naopak. Já potřebuju zpětnou vazbu, zjistit, proč zrovna tohle nefungovalo.

Ivo Mikulášek

ředitel, ZŠ a MŠ Dobronín

Bylo na to tolik času?

My jsme tehdy zavedli pravidelné schůzky v pondělí odpoledne, kdy jsme se všichni sešli a bavili se o tom, jak má škola fungovat. Kolegové sice asi nadávali, ale akceptovali to. Pak jsme například dva pondělky v řadě vynechali a uspořený čas věnovali školením. Jindy se to řešilo ve dnech ředitelského volna a někdy to probíhalo i o svátcích nebo prázdninách. Celý sbor tak například prošel během jednoho roku osmdesátihodinovým kurzem kritického myšlení. Máme za sebou i kurz Respektovat a být respektován s Janou Nováčkovou a Tatjanou a Pavlem Kopřivovými nebo například kurz typologie osobnosti s Šárkou Mikovou a Jiřinou Majerovou Stang. Brzy jsme takhle všichni pochopili, že to není jen práce, ale že nám tyto kurzy často pomáhají i v osobním životě, že třeba i více rozumíme doma vlastním dětem. Prostě už se nedíváme na vzdělávání tak, že nám vedoucí něco domluvil a já to musím přetrpět.

Neměli by všichni jezdit k vám, když jste vy ti „proškolení“?

Tento projekt není ve stylu „já jsem ten moudrý a někomu něco předávám“, my se učíme společně. Já nabízím všechno, co vím a umím, a to samé očekávám od kolegů. Možná je právě v tom ta síla. Nebojíme se bavit o tom, že něco nedopadlo dobře. Naopak. Já potřebuju zpětnou vazbu, zjistit, proč zrovna tohle nefungovalo. A kolikrát to zjistím od lidí, od kterých byste to třeba nečekala. Mně například velmi pomohla s hodinami chemie učitelka českého jazyka. Zpětná vazba na vaši hodinu od kolegy, který do daného oboru tolik nevidí, se nedá nahradit. Třeba tak zjistíte, že zadání, které vám přijde úplně jasné, je pro člověka mimo obor obtížně pochopitelné. A tím pádem i pro děti.

Co máte v plánu dál?

Nyní chceme navazovat v projektu na rozvoj čtenářství podporou pisatelství. Nejen, že děti necháme číst, co chtějí, ale necháme je také svobodně psát. Velký přínos pisatelství je, že se právě ve psaní některé děti najdou. Pochopí svou osobnost, nabudou sebedůvěru a to se odrazí i v učení.

O čem píší děti v chemii?

My jsme například probírali oxid siřičitý a kyselé deště. Žáci si z videa, textů a grafů nabrali informace a pak si mohli vybrat, jestli napíší pohádku nebo odborný výklad, což zase probírali v českém jazyce. Zatím máme za sebou dvě třídy, v jedné skoro všichni psali pohádku a ve druhé zase odborný výklad. Moc je to bavilo, dokonce si některé děti práci vzaly dobrovolně domů, protože ji ve škole nestihly dokončit. To je důkaz, že jim to přišlo zajímavé, že to pro ně byla výzva. A my si ověřili, zda látku pochopili. Smysl to tak má pro obě strany a určitě to budeme rozvíjet dál.

Autorka: Lucie Rybová