Aleš Tajchman

Láska k jazykům

Obor překladatelství a tlumočnoctví jsem si vybral, protože již od malička jsem měl rád jazyky. Rozhodl jsem se zaměřit na italštinu a francouzštinu, jelikož mám velice kladný vztah k románským jazykům. Na mém oboru se mi nejvíce líbí to, že se jazyk z pohledu gramatiky vyučuje současně s kulturou, což zaručuje přirozený přehled o dané zemi, který by, dle mého, správný překladatel měl mít. Dále se mi líbí to, že již po třech měsících cítím velký pokrok a při studiu se člověk opravdu musí snažit, neboť bez pravidelného učení by se lehce ztratil a vzhledem k rychlosti výuky by těžko hledal cestu zpátky. 

Budoucí učitel

Po absolvováni studia bych se rád viděl na pozici učitele cizích jazyků – čím dál více mě to táhne tímto směrem. Moc rád někoho vyučuji a předávám tak dál svoje vědomosti a postoje. Nicméně, mohu s klidem říct, že pokud v budoucnu se mi poštěstí pracovat v jakékoliv sféře týkající se jazyků, budu rovněž spokojený.

Na svém oboru mi nevyhovuje jedna věc, a tou je, že je příliš soustředěný na výuku gramatiky a málo na její procvičování. To samé mohu říct i o slovíčkách. Bohužel se gramatika a slovíčka moc neprocvičují, pouze se to 1x vysvětlí, projde a zbytek práce už je na každém z nás. Rád bych, aby se dělalo více cvičení, aby si to člověk snadněji zapamatoval, jelikož si stojím za názorem, že u jazyků je hlavní neustále danou látku procvičovat a nestačí ji pouze jednou vysvětlit.

Středoškolákům bych rád vzkázal stručnou zprávu: Odejít do zahraničí není jednoduché, je to složité a potkáte se s hodně problémy, se kterými jste se nikdy předtím nepotkali. ALE STOJÍ TO ZA TO. Je to boj, kterým si stojí za to projít, protože vás to přetransformuje do nového, sebevědomějšího člověka, a hlavně do člověka, který si sám sebe umí vážit a stát si za svým. 

Co se týče mých prvních dojmů z univerzity, stěží nějaké pamatuji. Během prvních týdnů v nové zemi se toho stane tolik a je to zážitek tak intenzivní, že člověk spoustu věcí, co se staly, zapomene a pamatuje si pouze jak se cítil. Nicméně si vzpomínám na úplně první den, kdy jsem prošel bránou univerzity a řekl jsem si: opravdu jsem to dokázal, jsem tady, procházím chodbami, na které jsem se několik měsíců díval pouze přes obrazovku. A tento pocit byl velice hezký, je těžké ho popsat – cítil jsem radost, nervozitu, nadšení, a hlavně jsem stále nevěřil, že se toto opravdu všechno děje.

A bez čeho se v životě nemohu obejít? 

Moje odpověď nemůže být jiná než tato: láska. Určitě láska – nemluvím pouze o naší druhé polovičce, ale hlavně o rodině, přátelích a dalších věcech, které jsou nám blízké. Za mě láska bude vždy prioritou v životě a věřím, že je to jedna z nejdůležitějších, nejkrásnějších, nebolestivějších a nejintenzivnějších věcí, kterou jsme schopni jako lidé cítit. Je mi líto že spousta lidí se postupem věku, po osobních zkušenostech nebo po tom, co je někdo zraní, se do sebe uzavřou a nedovolí si prociťovat své emoce naplno, aby předešli zranění. Já jsem toho názoru, že je lepší cítit 1000 emocí než necítit nic, protože pak je život pouze prázdnotou, kterou procházíme.