Způsob života nebo jen profese, jaké to je být manželka velvyslance

Toto setkání bylo poněkud výjimečné. Diplomatické fórum změnilo agendu převažující muži a pozvalo manželky velvyslanců z Nizozemského království Odilii de Ranitz, Brazilské federativní republika Miriam Cecilia Azevedo Parga e Prata a Spojených států amerických Tamaru Newberger Shapiro, aby se podělily s jejich příliš neveřejnými příběhy. Většinou je i představa o jejich životě zkreslená – čímž i velmi humorně začala Odilia de Ranitz, když pronesla: “Všichni se pořádně podívejte zepředu i zezadu a jestli si myslíte, že trávím svůj čas pouze v kosmetických salonech, na manikúrách, relaxací a tak podobně, jste všichni na omylu.“ A tak jsem se rozhodla s Vámi sdílet jejich poněkud nedoceněnou roli v diplomacii a jejich humorné historky.

Jako první věc, kterou musely všechny manželky podstoupit, když se jejich muži stali velvyslanci v cizině za jejich země, bylo opustit vesměs vše. Výpovědí v práci to však jen začalo. Například Odilia de Ranitz se musela rozloučit s  profesní kariérou vedoucí firmy. I když na mou otázku, jaké je to být matkou a manželkou velvyslance, nejspíš s odstupem času, odpověděla s humorem a nadsázkou, že v dnešní době video hovorů to není takový problém. „Já svým dětem vždy říkám, že jsem jen jeden telefonát vzdálená.“ Ale sama přiznala, že když pobývali s manželem v Saigonu, tak komunikace malinko vázla, když jí neustále vybíhalo „email se nezdařilo odeslat.“ I když jejich příběhy se liší, jedno mají společné. Po rozloučení s rodinou, známými a blízkými, se objevíte v cizí zemi na velvyslanectví, kde vás nikdo nezná, vy neznáte je a jejich jazyk je vám též cizí. Vše v budově je vybavené a vy jen s tím co máte, se snažíte trochu tu budovu zvelebit a vytvořit alespoň trochu domácí atmosféru. Odilia de Ranitz se smíchem dodala „A manžel samozřejmě očekává, že ho budete vítat s prostřeným stolem a večeří.“

Jako jeden z nejdůležitějších úkolů manželek velvyslanců je přijímání hostů a navazovaní kontaktů. Odilia de Ranitz pokračovala se svojí vzpomínkou na první společenskou událost –„všichni na vás koukají, nikdo vás nezná, když se představíte, tak na vás stejně stále zírají, ale v momentě kdy řeknete, že jste manželka velvyslance, tak to je něco jiného. Časem se z toho stanou pravidelné večeře, přibližně tak 3 až 4 týdně, a občas to může být strašně nudné, když se musíte bavit o věcech, kterým rozumí jen váš manžel.“ Nicméně manželky velvyslanců jsou stále jen ženy, které si umí poradit za každé situace. Odilia de Ranitz uzavřela svůj proslov malou historkou z Ruska, kde měla hostit večeři. „Nikdo mi dopředu neřekl, že z kohoutku nepoteče voda. No tak to prostě vyřešíte! Vzala jsem kbelík a šla jsem pro vodu k sousedovi.“ 

Manželka velvyslance Spojených států amerických Tamar Newberger Shapiro se též ujala slova, aby nám řekla, jaký zážitek měla ona s tím, když jí nikdo neprozradil veškeré informace o tom, co se bude dít. „Tak jsem se oblékla do trička a žabek a nasedla do auta. Nikdo mi neřekl, že se jede na oficiální uvítání, kde se podepisovaly dokumenty a samozřejmě nechyběli fotografové. Vše to bylo zveřejněno a za pár dní mi přišla zpráva od sestry – co máš za problém?“ Následně přišla otázka ohledně bezpečnostních opatření, která byla položena přímo Tamar Newberger Shapiro, která uznala, že to není zrovna nejjednodušší, ale má to své výhody - „Když si chcete zajít na zmrzlinu, máte osobní stráž za sebou, což do jisté míry omezuje vaší svobodu, na druhou stranu nikdy nemusíte přemýšlet nad parkováním.“

Nicméně jejich role nejsou jen o tom, aby organizovaly večeře, navazovaly kontakty a dělaly podporu svým manželům. Miriam Cecilia Azevedo Parga e Prata shrnula její pohled na roli manželek - je to poslání, snažíte se prezentovat tu nejlepší tvář vaší země. Samozřejmě každá má své tmavé a světlé stránky, jako Jing Jang. Důležité je být informovaný, protože někdy přijdou špatné zprávy, někdy dobré. Miriam Prata se mimo oficiální povinnosti snaží učit znevýhodněné děti cizím jazykům a otevřít jim oči. Pro Tamaru Newberger Shapiro poslání manželky velvyslance je pokusit se přispět zemi, v které je a zlepšit ji. Jak s úsměvem řekla: „Všichni vám zvednou telefon, přijdou na večeři, tak proč toho nevyužít k tomu, abyste mohla něco zlepšit a někomu pomoci.“ I přes to, že já ani mnozí z Vás nemáme možnosti pomáhat v takovém měřítku, myslím si, že my všichni můžeme dělat alespoň ty malé krůčky – když jen pustíme starou dámu sednout v MHD, když jen přispějeme pár drobnými těm, co to potřebují, když jen jednou koupíme časopis v metru od těch, co tam stojí hodiny, aby měli práci, když jen necháme vyjet autobus ze zastávky první, než projedete vy, když se jen budeme usmívat… bude ten svět o něco lepší.