Život na malém ostrově zvaném Manhattan

Z vlastní zkušenosti totiž soudím, že není možné veškerou svou pozornost soustředit pouze na akademickou stránku studia. Není to příliš žádoucí a už vůbec ne produktivní. Brzy totiž zjistíte, že jednotvárnost ubíjí, a tak si chtě-nechtě nějaké to rozptýlení najdete. V mém případě tedy chtě.

Svůj výkon v předešlém semestru považuji za poměrně zdařilý začátek vysokoškolských studií. Dokonce se mi povedlo dostat se na tzv. Dean’s List, což je seznam všech studentů univerzity, kteří dosáhnou nad určitou hranici GPA („Grade Point Average“ – číselná hodnota na škále od 0 do 4 vypočítaná na základě úspěšnosti vzhledem k ostatním studentům ve všech absolvovaných kurzech).

Jelikož závěrečné zkoušky prvního semestru ve Spojených státech probíhají ještě před vánočními prázdninami, zasloužené následující volno jsem si náležitě užil, a to i přesto, že jsem se na Vánoce nevracel domů. O to více se ale na svůj návrat těším, a to jak na setkání s rodinou, tak s mými kamarády, s nimiž se mi více méně daří udržovat kontakt, přestože je to občas malinko náročné – částečně také proto, že většina z nich musela během Vánoc studovat na závěrečné zkoušky prvního semestru, ať už studují v Anglii nebo v Čechách.

Za tu dobu, co jsem zde, jsem začal doceňovat ale i jiné výhody studia na škole, jakou je právě Columbia University. Když jsem si například vybíral předměty na další semestr, vždy mi byla k dispozici má akademická poradkyně, ke které jsem mohl kdykoli bez předchozího ohlášení zajít, aby mi pomohla s výběrem kurzů. Učitelé všech předmětů, které studuji, jsou vždy minimálně hodinu týdně k dispozici na osobní konzultace – většinou ještě s až třemi TA’s („Teaching Assistants“ – vyučující asistenti z řad starších bakalářů či studentů magisterského studia), z nichž má každý rovněž hodinu týdně vyhrazenu pro schůzky se studenty. A zrovna zítra jdeme jako třída studentů Humanitní literatury na exkurzi do Metropolitního muzea v New Yorku, jednoho z nejvýznamnějších muzeí umění na světě. Možnosti jsou zde obrovské, člověk se ale musí naučit je co nejlépe využívat.

Jarní semestr již dávno začal, a tak mám za sebou už i pár prvních testů. Tempo začíná zrychlovat, ale pořád se držím, pokud mohu soudit. Práce je čím dál více, a tak času ubývá, ovšem stále ještě ho trochu zbývá na mimoškolní aktivity. U tenisu jsem sice zůstal, místo Youth For Debate jsem se ale rozhodl zapojit se do aktivit poměrně selektivního klubu spadajícího do přijímacího oddělení Kolumbijské univerzity, URC (Undergraduate Recruitment Committee), což zahrnuje například provázení po areálu školy. Také jsem se v zájmu získání cenných zkušeností pro můj obor (Behavior and Neuroscience) rozhodl přihlásit se jako dobrovolník pro výpomoc v laboratoři studující buněčné mechanismy učení. Má práce prozatím spočívá v práci s laboratorními krysami, s nimiž po počátečních neshodách již vycházím poměrně dobře. Mnohdy se dokonce i nechají zvážit a napsat si nějaké to číslo na ocásek; naučit je uklízet si po sobě se mi však ještě nepodařilo.

V dosažení takového a mnoha podobně těžko zdolatelných úspěchů stále ještě doufám, zatímco mě až příliš zřídkakdy česká vlajka nad mým stolem upozorní, že už se mi pár takových kousků v životě přece jen povedlo. I to ale stačí k tomu, aby se pak výzvy zdály být snazšími.

Jelikož jsem nyní v poměrně úzkém kontaktu s přijímací komisí naší univerzity, budu rád, když mě kdokoli kontaktujete s případnými dotazy ke studiu na naší škole obecně či k mému studiu osobně na mé e-mailové adrese marek.svoboda@gmail.com .