Život doktoranda

V rámci studia PhD jsem se rozhodl pro program QBS, tedy Quantitative Biomedical Sciences. Jedná se o program zaměřený na práci s velkým objemem dat v biomedicíně. Byl jsem si totiž vědom, že statistika a správná analýza informací byla slabou stránkou mého výzkumu, a tak se těším, až si s tímto vším budu umět sám poradit. Jako správnému PhD studentovi mi byl přidělen stůl ve studentské kanceláři a kromě práce v laboratoři svůj čas trávím chozením na přednášky a děláním domácích úkolů. Minulý semestr to byla statistika a etika, tento je to zase biostatistika a epidemiologie. Tím nejobtížnějším předmětem zatím byla biostatistika, kde jsem se začal učit základy „programování“ v R právě pro práci s daty. S nabitým rozvrhem medicíny se to ale nedá srovnat: jsem mnohem více svým vlastním pánem, mám i více času na své aktivity a cítím rozhodně méně stresu. Způsob studia je naprosto jiný – jelikož není každý den předem skoro do minuty „nalajnovaný“, je zde mnohem více prostoru pro vlastní plánování. Termínů pro dokončení různých úkolů je mnohem méně, zato jsou ale mnohem závažnější a vyžadují mnohem více přípravy, takže pokud člověk nepracuje průběžně, musí pak dohánět spoustu práce na poslední chvíli. Oproti neustálému stresu na medicíně je tedy PhD studium mnohem více založeno na dlouhodobé píli a osobní zodpovědnosti za odvedenou práci. V laboratoři se, jako vždy, zaměřuji na výzkum v oblasti neurovědy. Jelikož ale studuji duální program kombinující medicínu a výzkum, hledal jsem laboratoř, v níž bych mohl pracovat na translační studii, tedy na pomezí mezi světem klinickým a tím vědeckým. V laboratoři Dr. Jane Hillové na škole inženýrství Thayer se mi to podařilo: tato laboratoř se totiž zabývá diagnózou různých nemocí z dechu a konkrétně moje studie se zabývá detekcí otřesu mozku. Symptomy lehkého traumatického poranění mozku jsou totiž subjektivní, a tedy ne vždy dojde k jejich detekci. Ve sportu, ale i třeba ve vojenství, toto představuje velký problém, jelikož opakované otřesy mozku bez několikatýdenní rekonvalescence mohou vést k chronické traumatické encefalopatii, tedy formě brzké demence časté například u hráčů amerického fotbalu. V rámci této studie pracuji s týmem bakalářů a společně studujeme týmy Amerického fotbalu, rugby, ledního a pozemního hokeje na Darmtouth – tedy sportů, v nichž k otřesům mozku dochází nejčastěji. Kdyby se nám podařilo identifikovat látky specifické pro dech sportovců s tímto druhem zranění, mohli bychom v budoucnu vytvořit velmi efektivní a neinvazivní metodu diagnózy, která by mohla pomoci v léčbě i prevenci dlouhodobých následků. Jsem proto velmi nadšený, že mohu pracovat na projektu takovéto důležitosti a jsem velmi zvědavý, zda opravdu najdeme něco zajímavého!