Zima si vybírá svou daň

Slova tohoto příspěvku věnuji fenoménu, který bývá obecně přijímán za standardní předmět každé nezávazné společenské konverzace, zároveň jde však o něco, o čem se každý Brit denně baví hned několikrát, a to mimo formální příležitosti: počasí. Pravda, povídat o tom, že je ve Skotsku nepříznivé počasí, by se dalo považovat za činnost dokonale zbytečnou, neboť jde o fakt natolik zobecnělý, že jakékoli spojení slov „Skotsko“ (nebo jednoduše rovnou celá Británie) a „déšť“ je prostě klišé. Ale to, co se tu nyní děje, je pro většinu obyvatel, kteří z toho všeho jsou vlastně vykulení ještě víc než my, záležitostí zcela bezprecedentní.

Tak tedy: je tu (rozumí se v Edinburghu) hrozná zima a sněží. Chumelí. Nezní to jako nic vážného, já vím. Nutno přiznat, že podle všeho nás tu počasí nesužuje tak moc, jako naše blízké doma v Čechách, kde prý panují přímo třeskuté mrazy – ale bílá nadílka se nekoná. Chápu, že tahle poznámka na první pohled může působit banálně, nezajímavě, vůbec ne tak katastroficky, jak nastiňuji v úvodu; přeci jenom takovému popisu vcelku odpovídá současné roční období, přiznávám. Jenomže právě tady, jakkoli celý zbytek Skotska může trpět ve vánicích, je takové počasí něco nanejvýš neobvyklého… V zimě tu teploty přes den obyčejně nespadnou pod nulu, většinou se drží o stupeň nebo dva výše, aby v případě, že náhodou, bože chraň, napadne centimetr sněhu, všechno hned roztálo. To se ale v posledních dnech výjimečně neděje, a tak je celé město kvůli komicky slabé sněhové přikrývce už jen kvůli šoku jeho obyvatel ochromené – dnes se kvůli špatnému počasí dokonce zrušily všechny odpolední přednášky napříč všemi obory, zítra nebudou už ani dopoledne, pozítří se uvidí...

Samotný mráz ani ukrutný vítr by mi zase tak moc nevadily, kdybych si s sebou ze své poslední návštěvy domova nebyl odvezl aktuální český hit těchto studených měsíců: chřipku. A to pořádnou. Pevně doufám, že se mým skromným přičiněním naše každoroční epidemie nerozšíří na Britské ostrovy – i když, jak nad tím tak přemýšlím, je to vlastně více než nepravděpodobné. Jenom pro ilustraci: onehdy (muselo to být těsně před začátkem oné přetrvávající vánice) jsem šel po ulici, jsa pečlivě až po uši zachumlán do několika teplých vrstev, ruce v rukavicích, čepici na hlavě, a přece nemohu říci, že mi bylo přímo teplo, a do toho proti sobě ke svému úžasu vidím jít člověka v kraťasech a – čemuž jsem nemohl věřit už téměř vůbec – v tílku. Vločky sněhu mu ulpívaly na holých ramenou a ani netály, jak musel být vymrzlý; kupodivu ten člověk však i přesto měl živou barvu v obličeji a šel dál, nenechav na sobě znát sebemenší známku chladu. Opravdický Skot.

Něčeho takového já rozhodně schopen nejsem. Už jen z takového otřesného pohledu se mi ve vlastní nemoci potom snad ještě trochu přitížilo. Poslušně však teď už mohu ohlásit, že chřipka je na jistém ústupu a mně je s každým novým dnem naštěstí už lépe a lépe. Svou tradiční kvótu alespoň dvou marodění za zimu jsem tímto naplnil a skoro už i slavnostně překonal, věřím tedy, že druhou polovinou tohoto semestru se už prokoušu ve zdraví.