Začátek konce

Onen tenkrát ještě příští rok je dávno v plném proudu, notná část tohoto semestru nyní vlastně již dokonce není ničím jiným nežli minulostí – a zrovna tak i veškeré, pohříchu pouze naivně, marné naděje na návrat do takového studia, na jaké jsme kdysi byli zvyklí…

Co bylo ještě před létem pouhým teoretizujícím avízem, je v současnosti již takřka dokonale zavedenou (byť v mnohém nedokonalou) každodenní praxí: výuka na Edinburské univerzitě se v naprosté většině oborů přirozeně vede výhradně distančně – za své nakonec velmi rychle vzalo i naprosté minimum slibovaných prezenčních hodin v drobných skupinách.

Za takových podmínek, kdy naše fyzická přítomnost na univerzitě nejen že není vyžadována, nýbrž je přímo nežádoucí, postrádá jakýkoli smysl teď ve Skotsku vůbec být, a tak se svým posledním ročníkem v Edinburghu prodírám mimo Edinburgh, z náruče své domoviny. Zkušenost je to hořkosladká: místo po kampusu mám bloudit mezi nejrozličnějšími platformami pro každotýdenní obrazovkové séance. Pozbytí akademického prostředí je však vykoupeno bezprecedentní blízkostí rodiny i během semestru…

Koneckonců – čert vem nás vysokoškolské studenty (samozřejmě vyjma těch z medicínských oborů), my si se studiem na dálku holt prostě nějak poradit musíme a taky si s ním poradíme; hlavně ať jsou co možná nejdříve zpět ve školních lavicích nejmenší prvostupňoví žáčci, kteří na učení ještě ani nestačili zanevřít, a ze středních škol pak ti, které napřesrok čeká maturita.

Nuže, loučím se pro jednou se skromným apelem na dodržování kategorického imperativu.