Za klasikou do Evropy

„Čau, jo, dobrý, ty Amíku, jenom jsem tady během té půl hodiny skoro umrzl, jinak v pohodě.“

„No jo, promiň, promiň, beztak se potřebuješ trochu otužit,“ odvětil jsem rozpačitě. Raději jsem hned změnil téma: „Hele – ale je pěkná, co říkáš?“

„Je vošklivá jak dobytek! V noci možná, když ji vysvítěj, ale takhle? Pojď rychle pryč.“

Nikdy jsem si nemyslel, že by se snad někomu mohla Eiffelovka nelíbit. Lukáš, můj kamarád ze střední školy, mě ale vyvedl z omylu ve chvíli, kdy jsme si pod ní jednoho lednového dne dali sraz „na kafe“. Když jsem navrhl, že by mohlo být zajímavé dát si pivo přímo v restauraci pod tímto monumentem, odvětil, že tam jídelní menu začíná na stovce. Mojí naivní námitku, že to není vůbec špatné, odbyl slovy: „Éček, Marku. Sto Eur.“ Odebrali jsme se tedy rychle do jiné čtvrti Paříže.

Jak jsem již naznačil na konci svého předchozího příspěvku, rozhodl jsem se tento semestr strávit v Paříži. Kolumbijská univerzita zde má své akademické zázemí a opravdu znamenitě organizovaný program studia v zahraničí. Během těchto pěti měsíců navštěvuji celkem pět předmětů, z nichž se dva věnují vylepšování mé francouzštiny, dva jsou předměty kulturní (Francouzská kolonizace a Americko-francouzské vztahy) a mým pátým předmětem je filosofie – to všechno samozřejmě ve francouzštině. Kromě posledního zmíněného jsou všechny tyto kurzy vyučovány v Reid Hall, budově Kolumbijské univerzity v centru metropole. Kurz filosofie, konkrétně „Filosofie jednání“ je pak předmět, na který chodím na slavnou Sorbonnu. Vybral jsem si jej, protože mě filosofie baví – a samozřejmě jednoduše proto, že učit se filosofii na Sorbonně ve francouzštině je neuvěřitelně „kůl“ a taková možnost se nabízí vůbec málokomu. Již mám za sebou svůj první dvouhodinový esej a několik testů v ostatních předmětech, a myslím, že ani v humanitních oborech za svými americkými vrstevníky tolik nezaostávám.

Nevěnuji se zde tedy žádnému vědnímu oboru; je to v tomto ohledu pro mě takový oddechový semestr. Tím více se proto snažím začlenit se do francouzské společnosti, a to především tím, že si chci najít nějakou zajímavou brigádu. To se ovšem zatím ukázalo jako nevýslovně těžký úkol – po mém pokusu o získání nějakého pomocného postu v místní Americké nemocnici (později mi bylo vysvětleno, že bez diplomu zde v nemocnici mohou pracovat pouze francouzští studenti medicíny v rámci svého studia), jsem už vyzkoušel různé kavárny, hospody, babysitting i administraci, zatím ovšem neúspěšně. I nadále ale budu chodit po městě se zásobou obálek s mým CV, kdyby to náhodou někde vyšlo.

Doposud byla v Paříži nebývalá zima, a tak jsem většinu času trávil v teple svého domova či některého z desítek (nebo snad i stovek) místních muzeí – tím nejzajímavějším zatím bylo asi to Rodinovo, i přesto, že velká část expozice byla venku. (Přišlo mi tak, že i ten Myslitel se krčí nejspíše tou zimou.) Nedočkavě tedy už vyhlížím jaro – pak si jistě naplno užiji krásy tohoto města. V mém příštím příspěvku tak snad dám lepší svědectví o tom, jaké to vlastně je naplno si užívat Paříž.