White Winter Hymnal

Hurikán Sandy, sněhová bouře Nemo, a podobně. Každý takový den znamenal prodloužený čas na vypracování protokolů a studium, dospání a dočerpání mentální energie, posezení s přáteli nad karetní hrou. Každý takový den byl unikátní. Změna v rutině vedla k vyzkoušení něčeho nového, dobrodružství v kupách sněhu, osvojení nové dovednosti. Jindy bylo pointou zůstat celý den v posteli a necítit se provinile, protože kvůli počasí se nic jiného dělat nedalo. Jeden den, vzpomínka definující roční období.

Tento semestr byl jiný. To jsem mohl předpokládat, už když jsem se vracel z vánočních prázdnin. Z dvanáctihodinového tranzitu z Brna do Bostonu bylo nejhorších posledních deset minut. Pěší cesta ze zastávky metra, minus osmnáct stupňů, vítr bodal jako hřebíky. Ve vousech se mi utvořily rampouchy. Následující týden měla přijít sněhová bouře Juno. Po desítkách varovných emailů jsem situaci začal brát vážně a vydal se nakoupit zásoby jídla. Evidentně jsem situaci začal brát vážně až příliš pozdě. V supermarketu nebyl jediný kus pečiva. Žádná šunka, žádný sýr, nula vajec. Posbíral jsem poslední jedlé zbytky, vesměs s nulovou nutriční hodnotou, a dva galony vody pro případ, že by zamrzlo potrubí. Další den sněžilo, jako by se nechumelilo. Zákaz parkování a vyjíždění autem, na neprohrnutých silnicích bylo půl metru sněhu, otevřený byl jediný obchod sousedního Araba. Dva dny jsme se spolubydlícím jen poslouchali gramofonové desky, izolováni v našem bytě v Allstonu, a naznali jsme, že tento semestr bude dní volna asi o něco víc.

Bouře skončila a vzápětí přišla nová, jménem Neptune. Superbowl, další dny volna, bouře Linus. V bouřích jsem se přestal orientovat. Během osmnácti dní nasněžilo 185 centimetrů. Do teď zima s třetí nejvyšší akumulací sněhu od roku 1893. Boston překročil rozpočet na odklízení sněhu a musel si od New Yorku půjčit techniku na roztávání sněhu. Městem se hemží nákladní auta s tunami sněhu na korbách. Zajímalo mě, co se s takovým materiálem děje, pak jsem ale při pěším výletu do Cambridge narazil na gigantickou sněhovou horu, kam auta přisypávala víc a víc. Představuji si, že takových kopců bude v okolí města stovky.

Mizérie. Těžce jsem si zvykal na nefunkčnost hromadné dopravy. Do školy a práce teď chodím 40 minut pěšky. Silniční pluhy fungují tak, že sníh odhazují na chodníky, takže ty přestaly existovat. Řidiči zběsile troubí na chodce v ulicích, ti ale nemají jinou možnost. Všechno je pokryté tlustou vrstvou ledu a strašlivě to klouže. Do toho teploty hluboko pod nulou a vítr, který pořád bodá jako hřebíky. Ještěže kampus je na tom lépe, ten pomáhala uklízet armáda. Jen čekám, jaká apokalypsa nastane, až všechno to bílé roztaje.

Vedle našich vchodových dveří stojí tři metry vysoký rampouch tlustý jako borovice.