When the Tigers Broke Free

Takhle nějak jsem si ho vždycky představoval. Mohl bych narazit na psí spřežení, vize možné záchrany mi dodala novou energii a přidal jsem do kroku. Mají vůbec na severním pólu psí spřežení? Otočím se a spatřím protahující se kotě. Malé – až bych přísahal, že je vichr musí odvanout pryč. Obloha vypadá zeleně a trochu do fialova. Přemýšlím, jak jsem se tu vlastně octnul, když tu se něco změní. Místo tvrdé, zmrzlé půdy pod nohama najednou ležím na něčem měkkém. Do pokoje vstupuje chabé sluneční světlo a chladný vítr prostupuje mojí peřinou. Spolubydlící dřímá s hlavou na stole a evidentně v noci nezavřel okno. Na chvíli schovávám i hlavu pod peřinu, takže jsem jako ve stanu. Na zemi vedle postele leží několik povídek, které měly posloužit jako inspirace pro mou další esej. Sans Farine, Kafkova Trestanecká kolonie, článek o německém katovi a jakýsi futuristický pseudopříběh nápadně připomínající 1984. A taky sbírka Bukowského básní, co mi věnovala jedna spisovatelka. Chápu se pomačkaných papírů a dočítám existenciální rozuzlení zápletky o muži, jenž seděl v sametovém křesle.

Brittany někdo na dveře nalepil obrázek matrjošky. Rád bych věděl proč. Každým dnem tu vznikají statisíce příběhů a mně přijde smutné, že je nikdy nebudu znát. Přes noc nám spravili druhý výtah. Dole s vrátným prohodím pár slov a chci si u snídaně přečíst noviny, vstal jsem ale později, než jsem plánoval, takže stíhám jenom banán a džus. Venku je nakonec tepleji, než se zdálo. Autobus přijel podivně prázdný, sedím vepředu a přes telefon vyřizuji email. Doprava je mírná a cesta na stadion trvá jen asi deset minut. Taška s výstrojí je samozřejmě pohřbená na dně skladiště, takže se musím probírat věcmi ostatních jako haldou trosek, připadá mi to jako záchranná mise po nějakém zemětřesení. Brusle nechtějí padnout na má otlačená chodidla. Týden jsem teď nemohl trénovat kvůli nemoci, po pauze se mi však hraje snáze a můj tým nakonec odchází vítězně po výhře 2:0.

Oběd jsem se rozhodl dát si v jídelně západního kampusu. Jak vcházím, napadá mě, že jídelna voní jako domov. Ne jako domov doma za oceánem, ale jeho alternativa v podání místního života. Bydlel jsem v západním kampusu předešlý rok a k rezidenci i celé komunitě si vytvořil silné citové pouto. V zákoutí mé mysli vidím ten samý obraz v nepatrně mdlejších barvách: slast pramenící z radostných vzpomínek se střídá s hořkým uvědoměním, že loňský život je pryč. Život na univerzitě nekonečně umocňuje vztah mezi příčinou a důsledkem; i to nejnicotnější rozhodnutí definuje množinu příběhů, jichž se můžu stát součástí. Každá tvář, která se odvrací a již už nespatřím, mě naplňuje touhou vrátit se a změnit ten moment. Ale ani člověk žijící tisícerým životem by nenaplnil všechny alternativní reality. Lidé vstupují do mého života a zase odcházejí. Mark byl opravdový přítel. Vídali jsme se takřka každý den, vždy mě dokázal rozesmát a podpořil mě, když bylo nejhůř. Po ukončení prvního ročníku přestoupil na univerzitu v Oregonu a od té doby jsem o něm neslyšel. „Jak se vede, Marku?“ píšu do emailu, ale samotný akt cítím jako zoufalý výkřik a snahu vylovit z vody utonulého. Možná minulé zkušenosti musejí ustoupit novým možnostem, aby otevřely brány do nového světa. Bude ten nový svět lepší? Dojídám špagety a chystám se na přednášku.

Můj profesor kalkulu je Srb a doteď nevím, jak vyslovit jeho jméno, protože obsahuje snad pět souhlásek v řadě. Výpočty jsou dnes algebraicky ošklivé a chutnají jako zkažená ryba. Mezi přednáškami musím do laboratoře – předevčírem jsem tam zapomněl brýle. Pracujeme na výzkumu nervové tkáně humrů. Přesněji řečeno jak vedení vzruchu nervem ovlivňuje jeho schopnost dvojlomu světla. Když jsme s humrem hotovi, tak ho můžeme sníst. Někdy je humrů tolik, že je nikdo nechce, tak se hádáme, kdo si je bude muset vzít domů. Po sérii inženýrských předmětů a semináři z etiky mířím do malé místnosti bez oken v budově fotoniky. Je to taková malá cela ozářená bílými zářivkami, které nenávidím, zároveň ale jedna z mála místností, kde se dá nerušeně pracovat a dát projektu impuls k pohybu vpřed. S Benem, Patrickem a Earlem stavíme model mostu. Venku už je dávno tma a nemám nejmenší přehled o čase. Při cestě na toaletu pohlížím do zrcadla a udivují mě doširoka roztažené zorničky. Točí se mi hlava. Může mít mechanika v kombinaci s dlouhou periodou soustředění psychotropní účinky?

Sedím za pianem v General Sherman Union. V létě někdo dostal výborný nápad rozmístit v areálu kampusu piana. Sedím za pianem a mé okolí taje a je zastíráno rouškou noci. Chce se mi spát, ale mám teď tolik výborných nápadů. A všechny je uspořádám v jednotlivé tóny podzimní melancholie. S každým stiskem klávesy cítím hřejivé vibrace a rezonanci dřevěného těla. Klavír je mírně rozladěný, ale nic nemůže narušit mou harmonii. Hudba mě jako v náručí přenáší zpátky do postele, vedle které stále leží ty samé listy. Stránky, na nichž Sanson opět popraví francouzského krále, odsouzený znovu unikne trestu, Jeff ještě jednou obětuje svůj život a Franz Schmidt nikdy neujde prokletí. A taky tam leží Bukowski. A já taky ležím a moje mysl spojitě opouští tělesnou schránku. Doufám, že jsem zavřel okno.