Výsledek testu

Byla tou první a zároveň jednou z mnoha podobných (pokud vím, podobný test musejí lékaři v USA skládat pravidelně jednou za několik let). Pro více informací, o co se jedná, Vás přesměruji na svůj minulý příspěvek (Přípravy vrcholí), který byl napsán pouhý týden před složením této zkoušky.

Ještě dva dny před „dnem D“ jsem složil zkušební test v tom samém testovacím centru, kde se měla konat ona samotná zkouška. Nejenže tento test dopadl dobře, ale ke snížení mojí nervozity také pomohlo vyzkoušet si ranní vstávání a transport do místa dění, sedět v té samé židli, použít ta samá sluchátka (i auskultace je testována ve STEP 1) a projít těmi samými bezpečnostními opatřeními jako v den testu. Všechno proběhlo úplně stejně, jen bez tíže toho neopakovatelného okamžiku. Absolvoval jsem tedy určitý podmiňovací proces, aby mi prostředí testovacího centra bylo předem známé a já se pak mohl soustředit jen na samotnou zkoušku.

V den zkoušky pak šlo vše podle plánu. První přestávku jsem měl po 2 hodinách a po 4 jsem si dal obědovou pauzu. Za další dvě hodiny pak následovala ještě jedna pauza, abych se nakopnul na poslední sekci: výdrž je totiž rozhodně jednou z důležitých disciplín této osmihodinové zkoušky. Měl jsem také štěstí, že během testu nedošlo v mojí budově k požáru, výpadku proudu, či jiné technické závadě na testovacím počítači – všechny tyto věci se totiž letos staly hned několika z mých 90 spolužáků a nejedná se tak o nic neobvyklého. Měl jsem tak po těch 2 letech studia medicíny a 7 týdnech intenzivní přípravy opravdovou možnost ukázat, co umím.

Pocit po dokončení této zkoušky byl nepopsatelný. Úzkost a strach byly najednou pryč – všechno je to za mnou a na výsledku se už nic nezmění! (Což může být samozřejmě dobře nebo špatně.) Teď jen 3 týdny čekání na výsledek, to jedno číslo, které sesumarizuje 2 roky mého snažení – a v očích rezidenčních přijímacích komisí vlastně i to, jaký jsem student. Jak dobře se umím nabiflovat velké množství vědomostí a jak dobře jsem schopný s těmito informacemi kriticky a logicky pracovat, a to pod velkým tlakem – což je vlastně docela dobrá simulace toho, co to znamená být doktor. Tedy až na tu lidskou stránku věci. A zdá se, že i tentokrát jsem byl úspěšný.

Je zajímavé, že v žádném ze zkušebních testů, které jsem v průběhu své přípravy napsal, jsem zásadně nepřekročil „lehce nadprůměrný výsledek“ – tedy percentil okolo 60. O to příjemněji jsem byl překvapen, když mi přišel výsledek konečný, který se pohybuje celou jednu směrodatnou odchylku nad průměrem, tedy percentil okolo 84. To je vyloženě skvělé číslo, které jsem absolutně nečekal. Mám obrovskou radost, že moje snažení přineslo ovoce, a navíc je také zajímavé vidět, že můj výkon pod tlakem je signifikantně lepší než ve zkušebních podmínkách. Není to poprvé: něco podobného se stalo také při SAT, i MCAT testech. Na rozdíl od většiny mých vrstevníků bývají mé konečné výsledky většinou o něco vyšší než ty ze zkušebních testů, což je rozhodně v akademickém světě založeném na standardizovaném testování velká výhoda. Něco mi říká, že to má co do činění se soutěživostí a adrenalinem navozeným soustředěním.

Tato kapitola je tedy úspěšně za mnou a už se těším, až ve svém následujícím příspěvku popíšu své nové působiště – tedy PhD studia v oblasti translační neurovědy v laboratoři Dr. Jane Hillové! Už po třech měsících tohoto nového života ale můžu prohlásit, že je to něco naprosto nového a nemůžu říci, že by se mi být doktorandem nelíbilo. Více v příštím blogovém příspěvku za 3 měsíce!