Více než jen studium

V prvním roce mi byla do hlavy vnucena myšlenka, že z akademického hlediska je první rok absolutně irrelevantní. Ještě teď si doslova pamatuji na komentáře jak starších studentů, tak profesorů kritizující první rok pro jeho jednoduchost v porovnání s tím, co následuje. Tudíž jsem nepochyboval o tom, že až v druháku se teprve ukáže, kdo na to opravdu má. S tímto očekáváním, připraven na to nejhorší, jsem také přiletěl do Manchesteru. Uběhl den, dva, tři, ale žádná změna nenastala. Všechno bylo stejné, pokud ne jednodušší. Byl jsem tak zaměřený na potenciální akademickou katastrofu, že jsem ani nepostřehl změnu ve své životní realitě.

Podle mého názoru se v druhém roce celá podstata studia mění. Abych to tak metaforicky vysvětlil, studium v prváku je život – testy, přednášky a semináře jsou to jediné na čem záleží, a diplom je takový symbolický konec. V tomto ohledu je univerzita v prvním roce identická studiu na střední škole. Jak ale člověk prochází celým procesem, začíná si uvědomovat, že universita sama o sobě nemá žádný účel. Postupně přecházím k názoru, že studium je nástroj a ne samotný produkt. Přestože si uvědomuji váhu studia z čistě intelektuálního hlediska, jeho reálná aplikace nad touto idealistickou perspektivou bezpodmínečně vítězí. Nicméně s touto realizací také přichází strach z neúspěchu a nenaplnění účelu.

Aktuálně již měsíc připravuji přihlášky na rok praxe tzv. „industrial placement“ a musím přiznat, že v porovnání se samotným studiem je tato realita neporovnatelně děsivější. Již jsem několika pohovory prošel, ale s každou novou přihláškou můj stres a nejistota jen roste. Když nad tím tak přemýšlím, možná je na tom něco pravdy, že s druhým rokem je studium mnohem těžší; materiál se nemění, ale nabírá na důležitosti.