Úvod do neobvyklého oboru jménem Game Art

Mnoho lidí mě při zmínění mého oboru pozastaví, ptajíc se, co to vlastně ‚Game Art‘ znamená. Jelikož je to rozhodně obor neobvyklý, pokusím se ho jako součást článku přiblížit. Obecně je Game Art odvětvím zabývajícím se především tvorbou vizuálních aspektů ve videohrách – od navrhování počátečních konceptů přes modelování veškerých objektů, až po texturování; to vše je denní rutinou takzvaných ‚game artists‘. Game Art na DMU je poněkud obsáhlejší – jak už se dá od nejlepší anglické univerzity v tomto oboru očekávat. K výše zmíněným dovednostem nás lektoři učí i kompletní základy i pokročilé aspekty tradiční kresby a malby, celou herní historii, jak hry vyvíjet, jak navrhovat levely, jak o hrách diskutovat a jak je analyzovat, a v neposlední řadě, jak v tomto vysoce kompetitivním průmyslu dostat práci, kterou chcete. 

To vše je rozděleno do 16 hodin lekcí týdně. To musí být pohoda, říkáte si. Ba naopak. Jelikož je Game Art hodnocen hlavně na základě dlouhodobých projektů, je od nás očekáváno se alespoň 30 hodin týdně navíc věnovat samo-řízenému studiu. To by taky nebylo zase tak špatné. Přes týden denně na 3-4 hodiny do školy, pak se každý den 4 hodiny věnovat samostatnému studiu, a zbytek dne třeba zhltnout všech 9 epizod nové série Stranger Things – zvládatelné. Realitou ale je, že 30 hodin je v očích našich lektorů dle práce, kterou zadávají, spíše 45 – přidejte k tomu ještě snahu připravit si tři jídla denně, mít relativně čisté oblečení a pokoj, vést nějaký společenský život a chodíte spát nejdříve ve dvě ráno, bez Stranger Things a kompletně vyšťavení. 

Další oblíbenou otázkou pro vysvětlení toho, že Game Art není jen „zábava a hraní“ (ano, hry sice v části modulu ‚herní historie‘ opravdu týdně hrajeme, ale jen abychom je mohli důkladně analyzovat a psát o nich několikastránkové eseje), bývá „a dá se to tedy zvládat?“ Ano, dá, pokud opravdu chcete. Do této celé zkušenosti jsem šla s tím, že videohry miluji a jsem si jistá, že se v budoucnu chci na jejich vývoji podílet. Hry se stávají úžasným médiem, díky kterému je možné využít uměleckých prostředků k tvorbě interaktivních příběhů s větším emocionálním dopadem, než mají filmy, a tímto třeba poukázat na různé světové problémy, nebo i napomoct k jejich řešení právě tvorbou inteligentních her se sociálním dopadem, na kterých chci v budoucnu pracovat já. Je to fantastický průmysl, kterého je mi ctí být součástí, a tato myšlenka mě žene skrze bezesné noci, ve kterých se snažím dokončit již sedmé tříhodinové „závěrečné dílo“ pro lekci výtvarného umění tento týden, i přes sužující frustraci, kterou ve mně vyvolává časté zamrznutí a restartování 3D-modelingového programu, který občas nezvládá ani můj nový laptop. 

Ukázka mých závěrečných děl pro lekci výtvarného umění

Ukázka mých přípravných náčrtků

První velký 3D projekt – tvorba vlastní truhly s pokladem

Stejná myšlenka mě hnala kupředu i o víkendu mého šestého školního týdne, kdy jsem se dobrovolně vzdala svých jediných (relativně) volných dvou dnů a zúčastnila jsem se školního Game Jamu, jehož cílem bylo se svým týmem za tyto dva dny vytvořit jednu celou videohru. Úloha to nebyla lehká, celý tým tvrdě pracoval od devíti do devíti, museli jsme se velmi rychle sami naučit věci, o kterých jsme předtím ani netušili, že existují; samy jsme se spolužačkou vedle tvorby vizuálních aspektů vymýšlely celý příběh, scénář a dialogy; čtyři z šesti našich programátorů se v hodinách učili teprve jen jak naprogramovat kalkulačku, natožpak celou hru, ale nakonec jsme vše zvládli. Hru jsme dokončili, a ačkoliv měla hratelnost pár problémů, sklidili jsme zasloužený úspěch za originalitu, humor a umělecké provedení a všichni byli rádi, že se zúčastnili.

Náš Game Jam tým po dokončení hry

Mezi mé další mimoškolní aktivity, které se mi (bohužel ne vždy) daří vměstnat do těsného školního rozvrhu, patří i badminton a fitness v moderní hale, do které mám díky univerzitnímu „Love EU“ balíčku vstup zdarma, dále zastupuji náš ročník jako Student Representative na schůzkách s učiteli a vedoucími kurzu, jsem členkou klubu grafického designu a čtyři týdny jsem působila jako kapitánka našeho e-sports týmu, se kterým jsme reprezentovali školu v celostátním turnaji ‚League of Legends NUEL (National University eSports League) Tournament‘. Každý den mám tedy rozhodně velmi nabitý a ještě jsem nezažila, že bych se tu nudila. Bez finanční podpory The Kellner Family Foundation bych vše zvládala velice těžko a jsem za ni moc vděčná.