Třetí semestr

Ze všeho nejdřív: všude kolem se děly divné věci. Nejenže se skupina (nebo snad dokonce společnost) lidí rozhodla dobrovolně přesunout své životy na ulici (ano, myslím tu s tou Zdí), ale ještě než skončil říjen, napadlo tu dokonce dobrých několik palců sněhu (taky jsem si říkal, jak mohou padat „palce sněhu“ – a řeknu vám, nic příjemného to nebylo, takhle nečekaně). Ze všeho nejhorší bylo to, že se mi povedlo rozchodit topení v našem pokoji až poté – takže jsem se několik dní probouzel do velmi čerstvého rána a od úst mi šla pára, zatímco jsem stále ještě ležel v posteli (dobře, přeháním – ale párkrát se mi o tom skutečně nad ránem zdálo). Podzimní chřipka tak na sebe nenechala samozřejmě dlouho čekat. Zase ovšem velmi rychle odešla po zprovoznění mého topení, kdy jsem se rozhodnul s tím divným kolečkem (kterého jsem si předtím samozřejmě nevšiml!) konečně vší silou pohnout. Od té doby se pravidelně stávám obětí své „thermostat fallacy“, což je ovšem stále malá cena za mé zdraví.

Co se týče mého akademického života, dá se říci, že kromě mých předmětů se toho moc nezměnilo. Stále plním požadavky jako každý student Columbia College (tento semestr filosofie), jako každý pre-med student (biologie a fyzika) a také jako všichni studenti se zaměřením Neuroscience and Behavior (kurz Judgment and Decision Making) – navíc jsem také ještě začal zvažovat studium v zahraničí (tentokrát za hranicemi USA), a to ve Francii. Proto teď ještě mám i hodiny francouzštiny. Spíše se ale změnilo to, že na pre-med kurzy jsou kladeny čím dál větší nároky – jinými slovy, biologie (a později také organická chemie) jsou zde předměty, které rozdělují studenty na ty, kteří jsou i po dokončení těchto kurzů stále adepty na magisterské studium medicíny a na ty, kteří si raději vyberou jiný obor (podobně jako třeba anatomie u nás). Já zatím stále tvrdohlavě setrvávám na své předem vytyčené cestě. Nedávno mi navíc přibyla další motivace dotáhnout to do konce: přihlásil jsem se totiž do soutěže na stránkách iDnes, v níž různí lidé soutěží o to, zda budou schopni splnit svůj životní sen do svých 25 let. Já jsem si za cíl vytyčil právě přijetí na medicínu ve Spojených státech, a protože jsem i dostal v následném on-line hlasování dostatek hlasů, postoupil jsem do finále. Tedy od slušného kapesného na celý rok mě už dělí „jen“ úspěšné přijetí na americkou medicínu.Poslední důležitou věcí je také to, že se mi povedlo zvítězit v mém boji s místní byrokracií a přestože jsem zahraniční student, stal jsem se oficiálním zaměstnancem laboratoře, v níž jsem doposud pracoval pouze jako dobrovolník. To s sebou nese tedy také to, že za svou práci dostávám finanční odměnu, a tak už nemusím svůj volný čas trávit pochybnými schůzkami, které obnášejí všechno možné od odebírání vzorků slin přes skákání panáka až po odpovídání na někdy až příliš osobní otázky s nejistými záměry tazatele (tím myslím psychologické pokusy, jejichž hlavním výzkumným subjektem jsou ve Spojených státech právě studenti bakalářského studia na univerzitách, kde tyty pokusy probíhají). Můžu se tedy zase o něco více soustředit na věci, které jsou důležité.Jak jsem tedy skrze tuto sebereflexi právě zjistil, zdá se, že se vše vyvíjí přesně tak, jak má, a možná ještě i trochu lépe a zajímavěji. Už se ale těším, až se budu moci zase na chvíli nadechnout, vzít si k ruce nějakou knihu dle vlastního výběru a hezky si s ní v náručí pospat. To ale jen na chvíli, protože pak začne všechno zase nanovo.