Tramvaj do stanice Vytržení

Mám rád písničky z venkova a líbí se mi básně o politice. Na gymnáziu jsem měl s kamarády kapelu. Oháněl jsem se vlajkou Konfederace a běsnil v úderném rytmu jižanského rocku. Četl jsem Faulknera, Steinbecka, Fitzgeralda, pak taky Saroyana nebo Tennesseho Williamse. V maturitním ročníku nás uchvátili beatnici a místo sezení v kavárně jsme chodili do přírody recitovat Bukowského nebo „kontemplovat o jazzu.“

Barvy Bostonu

Možnost být toho všeho součástí pak byla jedním z faktorů při výběru vysoké školy. Štěstí mi přálo, stanul jsem na prahu Bostonské univerzity v sousedství čtvrti zašlých prádelen, obchodů s komiksy a plné ryzích hipsterů jako ze čtyřicátých let. Jeden z nich dělá manažera ve školní jídelně. Jmenuje se Jack, sbírá stará saka, kolem krku nosí na řetízku vystřelenou patronu a vyrábí nože ze zvířecích kostí.

Čtenářka

Nedlouho po začátku školního roku jsem zjistil, že můj soused je dobrým známým kytaristy Joea Perryho. Jednoho večera vešel ke mně do pokoje a se slovy: „Poslechni si novou desku Aerosmith,“ mi hodil svůj přehrávač. „Já myslel, že ta ještě nevyšla,“ divil jsem se. On jen stroze odpověděl: „Taky že nevyšla.“ Druhý den v poledne jsem Aerosmith zadarmo viděl hrát před jejich starým bytem na předměstí Bostonu. A Steven Tyler vzpomínal, jak těmi ulicemi před lety chodili a sbírali ze země čtvrťáky, aby si mohli koupit pivo.

Steven Tyler

Strhla se rock’n’rollová bouře matadorů minulého století, kterou impozantně zakončili The Who s rockovou operou Quadrophenií. Na díkůvzdání nám pak zavřeli koleje a já si v Bostonu hledal hotel. Na poslední chvíli se mi naskytla příležitost prázdniny strávit u jedné čínské rodiny v New Yorku. O tradičním krocanovi jsem si sice mohl nechat zdát, ale pestrá paleta smyslových počitků a tajů čínské kuchyně byla natolik „exotickým“ zážitkem, že ona večeře (u které jsem si toho s neanglicky mluvícími prarodiči moc nepopovídal) navždy zůstane hluboko zarytá v interní paměti mých chuťových pohárků. Tou dobou měl v Brooklynu vystupovat Bob Dylan se svou kapelou, a protože jsme jej na kolejích hojně poslouchali, vzal jsem zbylé dolary, co jsem ušetřil za hotel, a vyrazil na koncert. A hned po návratu na univerzitu jsem si na další semestr zapsal předmět Texty Boba Dylana.

New York

Hodiny se nesly ve velmi komorním duchu, bylo nás jen asi deset nadšenců. Na Dylanovy skladby jsme nahlíželi jako na básně a po poetické stránce je analyzovali. Volba slov, rýmy, básnické prostředky, metrum a podobně. Místo přednášek jsme poslouchali gramofonové desky nebo sledovali životopisné dokumenty. Součástí kurzu byly i návštěvy autorského čtení poezie současných básníků, ať už šlo o umělce americké, britské nebo irské. Profesor Barents nás vtahoval hlouběji a hlouběji do principů dylanologie. Ve druhé polovině semestru jsme měli soukromou besedu s Christopherem Ricksem, jedním z největších znalců Boba Dylana a autorem knihy Dylan’s Visions of Sin. Později jsem se s ním setkal i osobně a rozebírali jsme Dylanovo ovlivnění T. S. Eliotem nebo Ginsbergem. Část mojí eseje o Hard Rain’s A-Gonna Fall byla údajně i otištěna v encyklopedii o Bobu Dylanovi, ke zmíněné knize jsem se však nikdy nedostal.

O každé z těchto a mnoha dalších zkušeností rozhodla obrovská náhoda A co mě čeká příští rok je napsáno ve větru. Jisté je jen, že budu bydlet v domě, kde Eugene O’Neill strávil poslední dva roky před svou smrtí. Kde spálil své nedokončené rukopisy. Možná tak vstřebám něco z jeho důvtipu a myšlenek. Možná narazím na jeho múzu. A třeba se ožením s Elektrou. Smutek jí přece sluší, ne?