Tentokrát bez názvu

Co taky říct? Co ti tak jen povědět, horlivý čtenáři… Co se v posledních pár měsících dělo, víme všichni stejně dobře. Co to znamenalo pro naše studia, nemůže se zas tak moc rozcházet. Co ti jen tak povědět, co bys vědět ještě nemusel… Co říct?

Měl-li jsem vůbec někdy alespoň tu nejmenší chuť pouštět se kňouravě do líčení toho, jak strašlivě na nic tento semestr byl, pak jsem ji bohudík již dávno zdárně pozbyl. Stěžovat si je bezpředmětné. Všem snad je, nebo musí být, dokonale jasné, že se to tu nyní zrovna dost dobře nemůže hemžit přehnaně pozitivními příspěvky o náramných, přenáramných zážitcích. (Krom toho jsem si také nebývale jistý tím, že se o právě takovou zábavu více než vydatně zaslouží alespoň někteří mí zdejší kolegové.) Pandemie zamávala nejen s naším rozmazleným pohodlím, ale především po celém světě sebrala spousty životů.

Proč něco říkat…

Vážně se tu nemíním trapně rozčilovat nad tím, že jsem byl odvolán z Erasmu a že jsem si kvůli tomu Lipsko mohl užívat pouze několik měsíců prvního semestru. Aspoň to. Jinak to holt prostě nešlo a psát o tom dál postrádá sebemenší smysl. To, o čem teď snad nějaký smysl mluvit má, je příští rok – totiž jak by asi tak mohl vypadat…

Kdo ví? Edinburgh už má na první semestr naskrz všemi obory připravené učení na dálku – a podle všeho to samé pro jistotu začíná dělat i pro semestr druhý, v příštím roce. Je vskutku dlužno uznat, že se moje mateřská univerzita (nebo přinejmenším moje domovské fakulty) svým studentům, nyní roztroušeným všude možně po celém světě, od samého začátku krize bez ustání snaží všemožně pomáhat. Třebaže ještě zdaleka není jasno, jak spousta věcí bude vypadat, mám z vyhlídek na příští rok dobrý pocit. — A to je fajn.