Svět za (metaforickými) řídítky

S novým ročníkem přichází množství změn ve výuce. Obecným trendem je to, že přebíráme stále více odpovědnosti za naši akademickou kariéru a v mnoha ohledech i za to, co nastane po ni. Dobrým příkladem je náš celoroční týmový projekt, kde vyvíjíme softwarový produkt pro skutečné zákazníky. Tady už nejde jen o implementaci nějakého jednoduchého programu za účelem získání dobré známky. Svoji roli začíná hrát komunikace se zákazníkem, získávání specifikací, plánování a management týmu, průzkum a prototypování, procesy a jejich neustálé hodnocení, samotný vývoj, testování a nasazení produktu a v neposlední řadě i jeho podpora. Ačkoliv nás všechny tyto věci učí škola, v praxi je musíme provádět a vyhodnocovat sami.

Množství listopadových termínů nás dále nutí osvojit si time management. Je poměrně obvyklé mít v jednom týdnu tři kvízy, zadání do laborek, týdenní zadání do jiného týmového projektu a 1-2 hodnocená cvičení do ostatních předmětů. V našem programu je na nás také vyvíjen nátlak k tomu, abychom si přes léto našli stáž a získali skutečnou praxi. To znamená hlásit se u velkého množství firem a procházet hned několika přijímacími řízeními. Mimo jiné máme také poprvé možnost vybírat si z volitelných předmětů a ovlivnit tak naši akademickou kariéru. Obecně se dá říct, že v naši akademické kariéře přestáváme být jen pasažéry školního systému a najednou máme sami převzít řídítka.

Univerzita nás v tom ale samozřejmě nenechá bez pomoci. Naopak se velice, VELICE snaží učinit nás zaměstnatelnými. Na proces vývoje každého týmu dohlíží koučové (studenti čtvrtého ročníku), kteří nám poskytují cennou zpětnou vazbu, kterou poté ihned můžeme využít. Učíme se nejmodernější a nejrozšířenější metodiky vývoje v průmyslu. Máme přednášky současných čtvrťáků a jejich zkušeností z letních stáží. Povinně se účastníme veletrhů letních a ročních stáží pro studenty.  Máme zkrátka k dispozici množství zdrojů, kterých můžeme využít.

Mimo školu mě tento semestr čekala ještě jedna zásadní osobní změna. Začal jsem zde ve Skotsku jezdit na kole (proto ta podivná metafora dva odstavce nahoru). Je to pro mě ohromný úspěch, ale bez kontextu nebude čtenáři očividné proč. Můj vztah k jízdě na kole nebyl v minulosti příliš vřelý. V dětství jsem na kole jezdit neuměl a byl jsem dokonce jediný v mé třídě na základní škole, kdo se kvůli tomu nemohl účastnit výuky na dopravním hřišti. Tomuto exotickému umění jsem se naučil dost pozdě, až někdy v 11 letech. O několik let později jsem měl druhou špatnou zkušenost s jízdou na kole – turistický kurz na střední škole. Kolo bylo tehdy našim hlavním dopravním prostředkem. Nicméně nějak jsem si nerozuměl s tím svým, vždy jsem byl v řadě poslední a trpěl jsem bolestmi kolenou. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že kolo prostě není pro mě. Vybavuji si jednu zkušenost konkrétně tady v Glasgow, kdy jsem jel autobusem z centra domů a viděl jsem statečnou cyklistku, která byla v koloně obklopená třemi double-deckery. V tu dobu jsem si usmyslil, něco takového zkrátka vyloučeno.

Nicméně v průběhu minulých prázdnin jsem o tom začal opět uvažovat. Narazil jsem na subreddit pro lidi dojíždějící na kole do školy/práce. To mě inspirovalo. Rozhodl jsem se nejprve využít mé letní dovolené a podniknout ambiciózní cestu z Prahy do Brna na kole. Rád bych řekl, že se mi přes všechny obtíže podařilo tuto výzvu pokořit, ale ve skutečnosti jsem zvládl ujet první den 70 km a další den jsem mohl sotva chodit. Ukázalo se, že mé tělo na takovou zběsilost po 5 letech mimo kolo nebylo úplně připraveno. Ale i tento relativní neúspěch mi stačil k tomu, abych přehodnotil mé předchozí rozhodnutí. A tak jsem po pár dnech studia dopravních zákonů v UK sedl na kolo a pustil se do bizarního řízení na levé straně. Od té doby je pro mě kolo mým hlavním dopravním prostředkem a zároveň i symbolem toho, že jsem schopen překonat svůj strach a převzít řízení nad svým vlastním životem.