Studium v každém věku

Zatímco si většina studentů ekonomie vybrala předměty ‚nejslabšího odporu‘ jako například finanční trhy či business, rozhodla jsem se zapsat na kurz kognitivních věd, který sice je ekonomii trochu příbuzný skrz psychologii, ale který se u nás na škole vyučuje pod školou informatiky a tudíž se zde učí více technicky než jinde. Díky tomuto systému volby oboru jsem se tak ocitla v přednáškovém sále se studenty inženýrství a informatiky, se kterými bych se v akademickém prostředí jinak těžko potkala. Bylo mi tím také umožněno poznat spoustu nových tváří, které se na rozdíl ode mne věnují technickým oborům.

Jedním z nich byl i můj spolužák Henry. Ten studuje informatiku a matematiku a chodí se mnou na hodiny programování právě v rámci kognitivních věd. Na jednu stranu na něm není nic moc odlišného od ostatních. Jako většina vysokoškoláků do školy chodí s batohem, na chodbách se baví s profesory o zajímavých přednáškách a oběd tráví s přáteli ve studentské kavárně. Od většiny dalších studentů se však na první pohled liší. Henry má totiž stříbrně bílé vlasy po ramena a ve svých sedmdesáti letech si zakládá na plnovous hoden bratrance Albuse Brumbála či Gandalfa Šedého. Když se ho někdo zeptá na to, proč se rozhodl začít studovat, opáčí, že jej důchod ukrutně nudí a že by jinak začal mentálně hnít. Snad proto si zvolil za své předměty právě informatiku a matematiku, jedny z nejobtížnějších předmětů na univerzitě, a vede si v nich lépe než drtivá většina. Myslím, že jeho přistup ke studiu a celkově k životu je velmi inspirativní. Na rozdíl od mnohých nevyhledává pohodlí gauče a televize jako většina jeho vrstevníků a také se nesnaží získat diplom na univerzitě jen proto, aby mohl pracovat pro Google či Apple a vydělávat tučné honoráře, jako mnoho z mých vrstevníků. Studuje, protože má potřebu se vzdělávat nehledě na společenské požadavky či očekávání, ale s ohledem na jeho vlastní rozvoj. Tím mne inspiruje se také pokusit na sobě pracovat a rozvíjet své dovednosti co možná nejdéle a nejlépe.