Studium čtení

Ze začátku jsem byla v šoku ze všech nových a pro mě neobvyklých věcí, které Anglie nabízí. Vše začalo nezvykle příjemným přístupem paní na letišti, která mi prodala lahev vody a s úsměvem mi popřála krásný den. Tak obyčejné gesto se možná zprvu zdá jako banalita, ale je to něco úplně jiného než přístup českých prodavaček ze supermarketů, které se už jen z principu neusmívají ani na ty nejmilejší zákazníky. Mám pocit, že je to možná nějaké genetické nastavení Britů, že jsou vždy přátelští, milí a bezproblémoví.

Také jsem zjistila, že až nepřirozeně často používají ustálené fráze (kterými můžete reagovat téměř na cokoliv). Perfektní příklad tohoto jevu je například fráze “fair enough”, což ve volném překladu znamená “to je fér” nebo “budiž”. Perfektně to poukazuje na jejich přístup k životu, který by se dal shrnout větou: “Dělej si, co chceš, mě je to jedno.”

Největší problém pro mě je život na kolejích a vycházení se spolubydlícími. Většinou jsou to totiž lidé, kteří v životě nebydleli mimo pohodlí svého domova, kde jim každý večer máma naservírovala skvělou večeři a ráno ustlala postel. Kvůli tomu mají velké problémy udržet svůj život nějakým způsobem na uzdě. Po mé zkušenosti na Open Gate s bydlením na koleji bez rodičů (a tím pádem neustálé kontroly) jsem se naučila žít sama, a možná právě proto mě některé praktiky mých spolubydlících zarážejí. Měla jsem tu smůlu, že jsem byla zařazena do bytu, kde je převážná většina obyvatel klasifikována jako “lads”. Musím se přiznat, že mi trvalo opravdu dlouho, než jsem byla schopná pochopit, co to přesně znamená. Jednoduše to jsou mladí Britové, kteří vůbec nerespektují ženy, udržují stálou hladinku alkoholu a jsou všeobecně velmi bezohlední. Je s nimi rozhodně lepší vycházet a nepouštět se s nimi do sporů, ale jejich pozdní návraty do bytu ve 4 hodiny ráno je velmi těžké snášet bez námitek. Takoví jsou “lads”.

Kromě malých nepříjemností se ovšem mám skvěle. Škola mě neskutečně baví, protože dělám opravdu to, co chci (a užívám si to plnými doušky). Jediné, co mě trochu trápí, je to, že mi chybí domov. Co bych v tuhle chvíli dala za Svatomartinskou husu s šesti nebo svíčkovou. Ale již brzy se dočkám českých knedlíků i nepříjemných prodavaček a nemůžu se dočkat!