Studentská překvapení...

Po příjezdu do druhé nejdražší metropole na světě jsem byl šťastný, když jsem se konečně dostal ke svým kolejím. Po chvilce papírování mi byl ukázán areál a byl jsem uveden do svého pokoje. Krásný, nový, moderní pokoj s malou koupelnou a výhledem na hřiště. Unaveného člověka dokáže zamrzet a šokovat pouze jedna věc, a to, že na posteli chybí peřina a polštář. Další šok přijde, když ráno zjistí, že na první pohled pěkně vybavená kuchyňka není až tak vybavená. Není v ní totiž žádné nádobí. Každému je jasné, co musí následovat... Pro nás chlapy ne moc oblíbené - nakupování. Jediné, co mi nakupování dokázalo zpříjemnit, byl pocit, že další noc už budu spát v posteli s peřinou a polštářem, a ne jen na matraci.

Když se člověk několikrát prospí a začne chodit do školy, je mu stále divné, že v TOM Londýně, o kterém všichni hovořili jako o deštivém, pršelo za celý měsíc pouze šestkrát. A upozorňuji, že takové deště, na které jsem byl zvyklý v Česku, jsem tu nezažil. Když prší v Londýně, tak jde spíše o poprchávání nebo mrholení. Není divu, že místní v těchto „deštivých" chvílích - na rozdíl od turistů - s sebou nenosí deštníky, protože trošku zmoknout nikomu neublíží.

Ještě v dobách studia v Čechách jsem s oblibou hlásal, co jsem slýchával od svých starších přátel - totiž že studentský život je život veselý a středoškolský student má hodně času a vysokoškolák ještě víc. Nyní, když jsem vysokoškolský student, musím trošku na svém tvrzení ubrat. Denně bojuji s časem. Celkem dost času trávím na cestě do a ze školy. Další čas věnuji nákupům a vaření. Když nepočítám několikahodinovou přípravu do školy, tak svůj další volný čas věnuji shánění práce. Ve skutečně vzácných chvílích volna jsem v posilovně. Toho opravdového volného času zatím moc nemám, avšak doufám, že se to časem zlepší.

Po mnoha neúspěšných pokusech získat práci člověk začne být pesimistou. Dozvěděl sem se, co už dávno vím, že nevypadám jako člověk, který by se zajímal o módu. Bohužel tento handicap mi znemožňuje být dobrým prodejcem v obchodech s oblečením (v jiných místa pro studenty nemají nebo se mi aspoň nepodařilo jiné najít). Po neúspěchu zde jsem se rozhodl pro další možný pokus. Uvědomil jsem si, že další možnost je jít někam „ajťačit", přestože jsem sám sobě na střední škole slíbil, že „tohle" jako stálou práci nikdy dělat nebudu. Rozeslal jsem několik e-mailů do IT firem v centru Londýna a do některých jsem byl pozván na pohovor. Bohužel i tyto pokusy byly neúspěšné. Zaprvé nemám potřebnou IT kvalifikaci (papírově žádnou) a také je jasné, že firmy v době krize chtějí hlavně „ajťáky", kteří se budou věnovat práci od rána do večera. A já jsem asi své potenciální zaměstnavatele odradil tím, že bych mohl pracovat pouze na poloviční úvazek, a to jen tři dny v týdnu v různou dobu. No nic, držím se hesla: Nikdy nepřestávej začínat, nikdy nezačínej přestávat. Snad se něco podaří...

V Londýně jsem kvůli studiu a řekl bych, že jsem udělal výtečnou volbu. Není nic lepšího, než se těšit na každý předmět a užívat si toku informací, protože posloucháte jen to, co se chcete naučit a vědět. Každý středoškolský student jistě čas od času nechápal důvod, proč se učí látku předmětu, který ho nebaví, a k čemu mu to bude. Nyní jsem rád, že se učím jen to, co chci, a znám důvod, proč se to chci naučit. Ještě úžasnější je, když vám tutor otevře vaše ignorantské oči a vy se začnete zajímat o něco, o co jste dříve neměli ani nejmenší zájem. Když pochopíte něco, co už třeba miliony lidí ví, ale vy si to uvědomíte až teď - například to, že umění je spjaté se vším a s byznysem zvlášť.

Pro dnešek končím, protože se musím pustit do vyhledávání informací pro skupinový projekt spjatý právě s uměním a londýnskou galerií Tate Modern. O tom a mnohém jiném však až příště.

Martin Ciklamini, student London Metropolitan University, UK

Studium Martina Ciklaminiho na OPEN GATE i na London Metropolitan University ve Velké Británii, podporuje Nadace Educa.