Stáž? Vždyť jsi teprve v prvním ročníku medicíny!

První týden jsem strávila se sestřičkami z „day case center“ v RHH. Den tu vypadá tak, že ráno přijde pacient na kliniku, sestřičky ho přijmou a převléknou a poté mu doktoři vysvětlí detaily operace, kterou následně podstoupí. Po operaci se o pacienta opět starají sestřičky v pooperačním oddělení, kde se pacient plně zotaví a po dalším nezbytném „papírování“ smí odjet domů. Sestřičky mi dovolily podívat se na pacientovou anamnézu, měřit pacientům vitální funkce (tělesnou teplotu, krevní tlak a úrovně saturace kyslíkem) a zapisovat zjištěné informace. Jako jediná studentka na této stáži jsem si musela sama aktivně vyhledávat příležitosti, a tak jsem měla možnost pozorovat anesteziologa při práci, vidět probuzení pacientů po operaci nebo sledovat práci lékařů při odstranění šedého zákalu. Jelikož se jedná o chirurgické středisko, je povinností každého zaměstnance mít na sobě speciální chirurgickou uniformu. Celý oděv i s botami jsem dostávala na místě a jeden den se mi stalo, že došla moje velikost (S) a já byla nucena nosit to, co zbylo (L a XL). Asi si umíte představit, jak si ze mě sestřičky žertovně utahovaly, že mě pacienti v budoucnosti nebudou brát vážně, když vypadám jako pytel od brambor. (Nebojte se, respekt u pacientů jsem měla stejně.) Druhý týden jsem byla poslána spolu s dalšími deseti studenty na oddělení gastroenterologie v NGH. Překvapivě nás měl mít na starost sám primář oddělení, který na nás ale zapomněl, takže začátek této stáže byl poměrně chaotický. Jen si představte, jak to asi v ten den vypadalo. Pracujete na rušném nemocničním oddělení a najednou se vám tam k tomu motá jedenáct ztracených mediků! Vyřešili jsme to po svém – rozdělili se do dvojic a trojic a pozorovali práci různých zaměstnanců – nově vystudovaných doktorů, ergoterapeutů či fyzioterapeutů. Jedno odpoledne jsme měli dokonce možnost podívat se i na vyšetření zažívacího traktu, konkrétněji na gastroskopii a kolonoskopii. Co jsem si ale užila nejvíce, bylo jednoznačně pozorování konzultací. Před každou návštěvou nám pan primář ve zkratce sdělil zdravotní stav a anamnézu pacienta a jaké příznaky dané nemoci budeme moci vysledovat. S mým partnerem jsme pak během konzultace seděli tiše jako myšky, abychom pana doktora nerušili a pozorně naslouchali každému řečenému slovu. Když pacient odešel, pan doktor se nás vždy zeptal, co jsme si z předešlé návštěvy odnesli a trpělivě nám objasnil všechny pojmy, kterým jsme nerozuměli. Naši ranní konzultaci pak zakončil diskuzí o běžných etických otázkách v medicíně jako je zachování důvěrnosti nebo lékařského tajemství. Na závěr bych jen chtěla říct, co mě tyto dva týdny naučily:
1) pacienti vás respektují, i když jste „jen“ studentem medicíny (a jsou velice ochotni si s Vámi popovídat o jejich nemoci)
2) je nutné znát hierarchii profesí v nemocničním prostředí (jak se liší práva sester a doktorů)
3) nebát se přiznat, když něco nevím (chybami se člověk učí, že)
4) osmihodinové pracovní směny v nemocnici od 7h ráno jsou náročné (dvakrát se mi dokonce podařilo odpadnout již v 6h večer)
5) chirurgická čepice na mě vypadá opravdu vtipně