Stav po prvním poločase

Samotného mě potěšilo, že mou nejlepší známkou byla tak trochu paradoxně zrovna ta z biologie, tedy asi nejtěžšího pre-med kurzu na naší škole. Teď tedy už snad slušně zvládnu i to ostatní, co mě ještě čeká – a že toho není málo. Mnohem více jsem teď ale plný svých letních zážitků.

Jak jsem již psal ve svém předchozím příspěvku, podařilo se mi letos dostat grant SURF (Summer Undergraduate Research Fellowship), díky němuž mohu během těchto dvou měsíců každý pracovní den strávit osm hodin v laboratoři se svými krysami. Už ovšem přestávám být „pouhým“ pomocníkem při cizích experimentech – mám nyní totiž pokus svůj vlastní. Ten se skládá ze dvou částí – behaviorální a analytické. Nejdříve trénuji krysy k tomu, aby mačkaly páčku za odměnu ve formě jídla; experimentální skupina by si měla vytvořit natolik silný zvyk, že by po 20 dnech měla páčku mačkat pouze „ze setrvačnosti“ (nikoli z hladu) – na rozdíl od kontrolní skupiny, která by měla tuto aktivitu provádět s motivací pro jídlo po celou dobu. V analytické části pak budou krysy usmrceny a já budu následně zkoumat, jaké nastaly rozdíly v nervové tkáni konkrétních mozkových oblastí mezi skupinami se zvykem a bez něj. O svém výzkumu musím mezitím podávat pravidelná hlášení a také se účastním různých velmi obohacujících přednášek – ta asi zatím nejzajímavější a zároveň nejinspirativnější byla od pana doktora Martina Chalfieho, který popisoval svou životní cestu za Nobelovou cenou, již v roce 2008 obdržel za objevení zeleného fluorescenčního proteinu.

Když už jsem u laureátů Nobelových cen: v Newyorském psychiatrickém institutu (spolupracujícím s Kolumbijskou univerzitou), kde svůj výzkum provádím, na chodbě čas od času potkávám také Erica Kandela, který v roce 2000 obdržel toto prestižní ocenění za neurovědecký výzkum paměti. Popravdě by na naší škole bylo spíše zvláštní někoho takového nepotkat. Na Kolumbijské univerzitě za její historii působilo již 79 laureátů Nobelovy ceny. (Je to jedna z mnoha zajímavostí, kterou jako průvodce pravidelně ohromuji návštěvníky našeho univerzitního campusu.)

Kromě práce se ale také snažím obohacovat o nové zážitky v New Yorku, jelikož na to mám konečně o prázdninách trochu času. Během posledního měsíce (stejně jako se to děje během školního roku) mě zde navštívilo několik mých českých přátel, které vždy rád provedu nejen po univerzitním areálu. Toto velkoměsto navíc nabízí nepřeberné množství bezplatných akcí volně přístupných veřejnosti. Byl jsem se tak podívat již na dva francouzské filmy pod širým nebem, navštívil jsem několik muzeí a plánuji se zajít podívat třeba na shakespearovské představení v parku. Je také příjemné pozorovat, jak aktivně Američané prožívají právě probíhající fotbalové Euro, jehož přímé přenosy jsou k zhlédnutí téměř v každém stravovacím zařízení na Manhattanu. (Odsud také inspirace pro nadpis tohoto článku.) Počasí na východním pobřeží začíná nabírat ty pravé letní obrátky, a tak se mi snad povede podívat se i na jednu z nedalekých pláží. Už se ale nemůžu dočkat, až se zase v srpnu alespoň na měsíc přijedu podívat zase domů.

Svůj dnešní příspěvek bych si dovolil zakončit další ze zcela náhodných průvodcovských zajímavostí našeho školního areálu: v jedné z našich univerzitních budov (Pupin) došlo v roce 1939 k prvnímu rozštěpení uranového atomu ve Spojených státech – což vedlo k proslulému projektu Manhattan. Ten začínal v podzemních chodbách Kolumbijské univerzity, které jsou z větší části dodnes nepřístupné kvůli možnosti úniku radioaktivity. Konkrétně zdi místnosti s prvním urychlovačem částic jsou stále pravidelně jednou ročně přetírány silnou vrstvou olova. Pobyt v areálu školy proto tak může být stále bezpečný. (K tomu ostatně v posledních letech také výrazně přispělo snížení kriminality v sousední čtvrti Harlem.)