Celý rok a půl svého studia jsem se úspěšně vyhýbala statistice s nadějí, že zázrakem zmizí z kolonky “povinné předměty”. Nezmizela, ale jsem za to ráda. Slýchala jsem od svých spolužáků, že je tento kurz náročný, a já si tak s tímto povzbuzením společně s myšlenkou, že já a matika nejsme zrovna hvězdné duo, zapsala tento kurz na uplynulý jarní semestr. Díky skvělému profesorovi, jehož jedna z prvních vět byla: “Zapomeňte na všechno, co jste o tomto kurzu slyšeli, pokud se budete snažit a postupovat podle mých instrukcí, zvládnete to,” jsem opravdu vytěsnila všechny negativní recenze, které jsem slyšela, a soustředila se jen na to, co se na hodinách učíme a na to, abych všechno pochopila. (Mimochodem, tohle je krásný příklad toho, jak jako učitel podpořit růstové nastavení mysli u žáků.) Příští podzimní semestr mě čeká Statistika II, o které i sám profesor říkal, že je náročná, tak nevím, jestli na to nemám raději zapomenout. Druhý předmět, který stojí za zmínění, je kognice. Většinou na každý předmět máme za úkol v průběhu semestru napsat svůj vlastní “research paper” na téma, které si vybereme. Na kognici jsem si vybrala téma “Jak bilingvismus ovlivňuje vnitřní řeč (neboli myšlenky) a emoce”. Vzhledem k tomu, že každým dnem mluvím minimálně dvěma jazyky, a takových lidí v dnešní době přibývá, mi toto téma přišlo praktické a chtěla jsem se o něm dozvědět více. Udělala jsem tak svůj vlastní výzkum v podobě dotazníku. Hlavním zjištěním bylo, že v důsledku internalizace více jazyků může být naučený jazyk používán selektivně jako distancování od úzkostných témat. Naučený jazyk můžeme také používat podvědomě ve vnitřní řeči v důsledku rozdělené dominance jazyků, ve kterých jsme plynulí. Bilingvní jedinec je také schopen rozeznat emoční váhu frází v různých jazycích. Například, fráze “Miluji tě” je většinou nejvíce signifikantní v mateřském jazyce. Profesorovi se moje práce natolik líbila, že mi doporučil svůj výzkum prezentovat na konferenci, která ale byla bohužel kvůli pandemii odložena.
Přestože se naše univerzita snažila o prezenční výuku, jak nejdéle to šlo, musela kvůli pandemii, která nás v posledních měsících zasáhla, zamknout své dveře a přesunout výuku do online prostředí. Na škole jsme měli i jedince, kteří psali e-maily prosící o uzavření školy měsíce předem. Hodně studentů mělo radost. Já jsem radost neměla, jelikož na hodiny chodím ráda a většinou mi to ušetří spoustu času, který bych trávila domácím studiem. Moje univerzita ale online výuku a celou situaci zvládala na jedničku s hvězdičkou. Vždy nás informovala o všech oznámeních od ministerstva školství a pro zahraniční studenty aktualizovala omezení ohledně cestování. Mnoho studentů z mé univerzity, kteří jsou ze zahraničí, se domů ani nedostalo. V porovnání s nimi jsem to měla jednoduché. Vrátila jsem knihy do knihovny a jela domů. Zbytek semestru tak probíhal přes ZOOM platformu, díky které jsme měli šanci vidět domácí mazlíčky našich profesorů nebo v pozadí slyšet jejich děti, které vyžadovaly pozornost, nehledě na to, jestli maminka nebo tatínek zrovna přednášejí. Přesto profesoři i studenti dělali vše, co bylo v jejich silách, aby vyučování bylo stále interaktivní, což je jedna z nejspecifičtějších vlastností mé univerzity, a tak i ZOOM byl plný diskuzí a otázek od studentů a profesorů.
Na základě uplynulého semestru jsem tak vyhodnotila, že nejlepší zkouška by byla v teplákách ale osobně. Proč? Přece jenom je něco jiného připravovat se na zkoušku, která probíhá doma u počítače než na tu, která je osobně na univerzitě. Ráno si uděláte drdol na hlavě, uvaříte si čaj a záchrany na poslední chvíli probíhají z pohodlného křesla. Zkrátka je to taková klidná atmosféra. Zatímco za normálních okolností tepláky musíte vyměnit za nepohodlné kalhoty a poslední kapky naděje probíhají v drncající tramvaji. Přeci jen ale mají osobní zkoušky několik výhod. V prostředí školy se lépe soustředím nejen na přípravy, ale i na samotné zkoušky. Také pocit po zkoušce, kdy vyjdete ze školy, je mnohem lepší než zaklapnout počítač. V neposlední řadě se samozřejmě můžete učit společně se spolužáky a navzájem si pomoci. Studenti i profesoři jsou k sobě navzájem vstřícní a ochotní kdykoliv nabídnout pomocnou ruku, čehož si na své univerzitě velmi vážím.
V průběhu karantény jsem většinu času věnovala škole, což se odrazilo i na mých dobrých výsledcích. Na prázdniny velké plány nemám, ale určitě absolvuji pár výletů, budu odpočívat, vzdělávat se čtením literatury a užívat si sluníčka.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION