Staré a nové budovy

Ruch a shon britského hlavního města mě učí si všech tišších okamžiků vážit. Zatímco doma v jižním Londýně žiji uprostřed staveniště a probouzím se zpravidla se začátkem pracovní doby sbíječů a bagristů, tady je naprosté ticho. A tma tak černá, jak si ji naposledy pamatuji snad jen z dětských táborů. Mléčnou dráhu jsem neviděl snad roky.

Celé léto jsem pracoval v těžko snesitelném horku neklimatizované Strakovy akademie na odborných analýzách souvisejících třeba s prolamováním těžebních limitů v severních Čechách nebo s budoucím vstupem Česka do eurozóny. Od prvního září jsem pak nastoupil na magisterský obor Economics and Philosophy na London School of Economics.

Bydlím v Londýně v sousedství afro-karibské čtvrti Brixtonu, v domě, vedle nějž vyrůstá vysoká kancelářská budova a jejž brzy jiná kancelářská budova také nahradí. Každé ráno jezdím přecpaným autobusem č. 59 do školy. Když jedeme přes Waterloo Bridge, rád vzhlédnu od učebnice a prohlížím si vlevo honosný Westminster a vpravo moderní mrakodrapy City, místními podle neobvyklých křivek přezdívané Nakládaná okurka, Struhadlo na sýr a nejnovější Vysílačka, letošní vítěz prestižní britské ceny Carbuncle Cup za nejošklivější budovu postavenou v daném roce.  

Tato každodenní scenérie trochu symbolizuje i mé kariérní rozhodování mezi veřejným a soukromým sektorem. Vlevo parlament jedné z nejstarších demokracií na světě, symbol služby lidu, vlády práva a neotřesitelné moci státu. Vpravo největší evropské finanční centrum, ikona pokroku, světské pýchy, příležitosti a bohatství. Vlevo starobylý svět postavený na tisícileté tradici, dějinné identitě a pevných hodnotách, vpravo příslib tvorby, růstu, úspěchu, nových možností a dobrodružství.  Poněkud přeháním, ale šedi ranního zamračeného Londýna, tepajícího spěchem lidí dojíždějících do práce, trochu vzletné rozpustilosti neuškodí.

Studium je těžké, těžší než jsem čekal. Celé září jsme se věnovali jen matematice a statistice, denně včetně domácích úloh 12-16 hodin. Teprve když tímto kurzem naši profesoři rozdrtili všechna ega, mohli jsme se začít vzdělávat v ekonomii na magisterské úrovni, již jako pokorní žáčci. Ohledem zpět si uvědomuji, že žádné zásadně nové myšlenky se v ekonomické teorii ani ekonometrii nedozvídám. Postgraduální kurz ekonomie je spíše postaven na mnohem vyšší úrovni abstrakce a skládání již známých teorémů z prvních principů. Dorozumívací jazyk už je jen matematický důkaz. Jen rozbití celé moderní ekonomie na atomy a následné slepování dílků matematikou však umožňuje plné pochopení disciplíny a je naprosto nezbytným předpokladem pro výzkum. To vše vhodně doplňuje i druhá část mého studia, v níž v předmětech Philosophy of Economics a Rationality and Choice dále tříštíme i samotnou vědeckou metodu ekonomie a její logické a etické axiomy.   

Studium mi sice zabírá v podstatě všechen čas, přesto nějak nepochopitelně ještě stíhám dvě volnočasové aktivity. Jako již zkušeného editora mě přivítali v redakčním týmu časopisu Rationale, jejž vydává LSE Economics Society. Také jsem uspěl v přijímacím řízení na pozici konzultanta ve studentské poradenské firmě Cognoscere Consulting, která nabízí pro bono služby v oblasti strategického poradenství neziskovkám a charitám, které by si placené služby velkých „konzultaček“ nemohly dovolit.

Mám před sebou dlouhý a náročný rok. Je to také dost možná můj poslední školní rok v životě. Bude třeba nejen zvládnout hory učení, ale také vymyslet, kam zas o dům dál.