Stále online…

Původně jsem plánovala, vrátit se v lednu do Londýna, jelikož se předpokládalo, že se restrikce budou zvolňovat a prezenční výuka by se mohla alespoň z části opět rozjet. Ale již před Vánocemi nám bylo jasné, že tomu tak nebude. Neustále se zhoršující situace s koronavirem vedla k tomu, že univerzita vydala v prosinci prohlášení, že všechna výuka zůstává online i po zbytek školního roku a že nedoporučují studentům vracet se na kampus. My, jakožto chemici, jsme měli ještě střípek naděje, protože existovaly výjimky pro praktické části některých oborů, ale i tato naděje se brzy vytratila, a dokonce i praktická výuka byla přesunuta do virtuálního prostředí. Takže jsem i druhý trimestr započala z Prahy…

Začátek roku byl především ve znamení deadlinů a laborek. Dlouho jsme byli všichni zvědaví, jak taková distanční laborka bude vypadat. Ve třetím ročníku jsou laborky už přeci jenom docela komplikované a především dlouhé a nikomu z nás nebylo jasné, jak si s tím katedra chemie poradí. Musím ale uznat, že online laborky pro mě zatím byly tím nejzajímavějším komponentem online studia. Vše spočívalo v tom, že nám byla poskytnuta videa toho, jak někdo provádí náš experiment a my jsme pak pomocí těchto videí museli sepsat klasický protokol, tak jako kdybychom experiment dělali my sami. Tím pádem se obsah protokolu vůbec nezměnil, akorát člověk místo vlastní práce na experimentu pozoroval práci někoho jiného. Samozřejmě toto řešení není ideální a rozhodně nemá šanci kompletně nahradit praktickou zkušenost, kterou člověk laborkami získává, ale s ohledem na komplikovanou situaci si myslím, že to bylo nejlepší možné řešení. Jednou z našich laborek byl dokonce projekt, který se zabýval modelováním jednoho z esenciálních enzymů koronaviru pomocí různých vědeckých softwarů a následným designem případných nových molekul, které by se mohly k tomuto enzymu vázat, inhibovat ho a tím zabránit rozmnožení viru v těle. I přes to, že celá práce byla samozřejmě zcela teoretická a reálné využití je mnohem komplexnější, tak posloužila jako skvělá ukázka jednoho z mnoha způsobů, jak se mohou vyvíjet nové léky se zajímavým náhledem na aktuální situaci. Takto jsme zvládli první várku laborek a druhá nás ještě čeká ve třetím trimestru.

Vzhledem k tomu, že jsem zůstala v Praze, jsem si prodloužila i svou stáž v laboratoři UOCHB. Je moc fajn na chvíli opustit online prostření, být ve skutečné laboratoři, pracovat na reálných projektech a mnoho věcí, které ve škole řešíme jen online si vyzkoušet a získat praktické zkušenosti.

S ostatními deadliny co nás čekaly, už to bylo komplikovanější. Náš obor medicinální chemie, je v tomto ročníku přímo nabitý různými projekty. Tím, že se všechny předměty i zkoušky, přesunuly do online prostředí, spousta profesorů se rozhodla začlenit do výuky více známkovaných projektů a tím následně snížit váhu finálních zkoušek v letním trimestru, jejichž formát je v některých případech ještě do teď stále velkou neznámou. I přesto, že tento přístup zní rozumně, jeho použití v praxi už tak dobře nefungovalo. Především u jednoho předmětu vše skončilo spoustou různých komplikovaných projektů, ke kterým nikdo neměl žádné pořádné informace o tom, co se od nás vlastně vůbec očekává. Tímto způsobem jsme například vyvíjeli lék na závislost na alkoholu, na Alzheimerovu chorobu, nebo na srdeční selhání, vše samozřejmě pouze zcela teoreticky. Dále jsme pracovali na různých analýzách dat, psali vědecké eseje a natáčeli prezentace. Sice toho všeho bylo občas až nad hlavu, ale rozhodně to byla dobrá zkušenost, ke které bychom se, nebýt této ztížené situace, asi nedostali. Všechno jsme nakonec zvládli a před pár dny jsme odevzdali prozatím poslední velký projekt.

Asi poslední důležitou věcí, co se za posledních pár měsíců odehrála, je potvrzení tak zvané „no-detriment policy“. Loni na jaře, po vypuknutí pandemie, UCL vyhlásila „no-detriment policy“, což bylo opatření, které mělo zajistit, že studenti nebudou znevýhodněni pandemickou situací, kvůli které se na poslední chvíli měnil nejen styl výuky, ale i styl závěrečných zkoušek. Loni tato „pojistka“ například obsahovala pravidlo, že se studentům do závěrečné známky počítalo pouze jejich 90 nejlepších kreditů, místo všech 120. Spousta studentů se po této pojistce sháněla i tento rok, protože tento rok byla kvalita výuky ovlivněna mnohem víc než loni, kdy po zrušení prezenční výuky zbývalo už jen pár týdnů do konce trimestru. UCL nakonec novou no-detriment policy vyhlásila, ale s jinými pravidly. Jedno z nich je například to, že se o jedno procento snížily hranice známkování. Proto tedy teď člověku stačí o jedno procento méně k dosažení nejlepší známky, tak zvaného first-class honour.

To je prozatím ode mě vše. Pomalu ale jistě se blíží zkouškové období, takže už přichází čas tvrdých příprav. O tom ale až příště…