Stále není dobojováno

Druhá polovina druhého semestru byla ve znamení opakování, učení a dalšího opakování. Blížily se zápočty a zkoušky, a já kromě školy neměl čas na téměř nic. Můj život víceméně spočíval v chození do školy, občasné posilovně a večerním učení zakončeným pár hodinami spánku.

Přišlo zkouškové období a já měl započteny všechny předměty, mezi které patřila biologie a genetika, anatomie, histologie, IT a tělocvik. Jako zakončení tělesné výchovy na 1. lékařské fakultě je člověk povinen zaplavat 100 metrů. Tuto výzvu jsem však díky výuce Marcely Gnadové v plaveckém bazénu na Open Gate zaplaval v opravdu výborném čase, čímž jsem sám sebe překvapil, protože jsem plavání nikdy neměl v lásce.

Mezi komedii prvního ročníku medicíny patřila zkouška z IT. Člověk přes rok chodil na hodiny, kde se učil pracovat s programy databází a Microsoft Office, což pro člověka s alespoň minimální zálibou v počítačích znamenalo kredity zdarma. Zakončení tohoto předmětu ve formě zkoušky bylo ještě absurdnější než celý semestr tohoto předmětu.

Na konci června jsem absolvoval první pokus zkoušky z anatomie, a i přes týdny tvrdého učení jsem nemohl s jistotou říci, že umím naprosto všechno, a bohužel jsem těsně nezvládl vstupní test. I přes tuto prohru však stále není všem dnům konec, protože mě čeká 31. července druhý pokus, na který se pečlivě připravuji, a délka mých prázdnin se tedy nyní odvíjí od úspěchu při budoucích zkouškách.

První rok bych tedy shrnul následovně: Studium, opakování, další opakování a tlak ze strany studentů i univerzity. Neustávající chuť učit se novým věcem a nabyté zkušenosti a znalosti mě ale i přes všechny nesnáze motivují dál.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem od prvního ročníku na české medicíně očekával výzvu, avšak nebyl jsem připraven na výzvu takového kalibru, a proto bude tedy úspěšné dokončení tohoto ročníku opravdu zasloužené.