Stále něco nového

Jednalo se o projekt v oblasti kognitivní neurologie, během něhož jsem na krysách pozoroval  neurofyziologický dopad behaviorálního zvyku na mozkové struktury (viz bližší popis v mém předchozím příspěvku). Tato zkušenost byla velmi, ale opravdu velmi obohacující – nejen proto, že jsem měl možnost ponořit se do hlubin výzkumu mnohem více, nežli se tomu děje během školního roku, ale také díky mnoha novým zkušenostem a schopnostem, kterých jsem během své letní práce nabyl. Jelikož můj výzkum stále pokračuje i po začátku podzimního semestru, stále ještě dvakrát až třikrát týdně pracuji na mikroskopu laboratoře profesora Kandela – a právě například jen naučení se s touto pomůckou pracovat trvalo několik týdnů. Jedná se o nejmodernější vědecké zařízení, které dokáže vytvořit 3D model neuronu v mozkové tkáni do něj vložené. Doba hledění do okulárů (snad si ještě české názvosloví ze středoškolských laboratoří biologie pamatuji správně) je již dávno ta tam – místo toho se vědec pohodlně posadí do křesla za obrazovkou počítače, kde může pohodlně sledovat, jak se před ním pomalu otevírá (a automaticky kvantitativně zpracovává) celý buněčný mikrosvět. Ač se může tato práce zdát po chvíli stereotypní, můj úžas jak nad takto používanou technologií, tak nad spletitými neurony samotnými jen tak nevyprchá.

Během léta jsem se měl také možnost konečně blíže seznámit s městem, v němž již třetím rokem žiji – tedy s New Yorkem. Času jsem na to měl konečně dost a bylo skvělé zjistit, co všechno možné a snad i nemožné tato metropole nabízí. Dá se říci, že až nyní jsem začal mít NY opravdu rád – do tohoto léta jsem totiž jistě nebyl schopen docenit všechny jeho možnosti a tak i jeho celkové kouzlo. Už teď je mi jasné, že ať už se po svých studiích přestěhuji kamkoli, zvyknout si bude opravdu těžké – je jen málo měst na světě (pokud vůbec nějaké) jako je NY.

Po létě plném skvělých zážitků jsem jedem měsíc strávil doma (což vůbec nestačilo na to, abych si pořádně odpočinul a zároveň stihl potkat celou svoji rodinu i své kamarády alespoň jednou do roka) a pak znovu zpět do víru velkoměsta. Další semestr začal a ani nevím jak, ale již z něj zbývá zhruba pouhopouhý měsíc – a stalo se toho opravdu hodně. Po akademické stránce jsem (neobyčejně, jak jinak) zaneprázdněn plně – nejenže pobírám pět různých kurzů (Francouzská konverzace, Historie hudby – povinný předmět, Laboratoře z fyziky, Imunobiologie a Statistika) a stále pracuji okolo deseti hodin týdně v laboratoři, ale navíc jsem se také stal učebním asistentem pro hodiny Úvodu do psychologie. Podílím se tedy na tvorbě testů i na přípravě studentů na ně – a je skvělé vidět vyučující proces na mojí univerzitě z druhé strany. Navíc jsem se také stal vyslancem Kolumbijské univerzity pro přijímací proces na bakalářské studium – již letos o Vánocích tedy budu provádět přijímací pohovory se studenty, kteří se hlásí na naši univerzitu, na což se hrozně těším.

Pro ty, kteří se snad báli, zda jsem byl během hurikánu Sandy v pořádku – abych řekl pravdu, areál naší univerzity nebyl zasažen skoro vůbec, ač leží přímo na Manhattanu. Tedy kromě toho, že jsme měli 2 dny zákaz vycházet z kolejí, zatímco škola byla zavřená, můj dojem byl pouze ten, že opravdu hodně foukalo a pršelo. A metro přestalo fungovat na více než týden – což tedy také znamenalo, že po těch trasách, kde fungovalo, bylo zdarma. Nyní již ve městě funguje skoro všechno tak, jako předtím.

Jak je vidět, stalo se toho opravdu hodně a já doufám, že budu mít v budoucnu více času a prostoru popsat každé z mých nových aktivit i zážitků o něco více a zajímavěji. Zvláště příští příspěvek, který bude psaný z Paříže, byl měl být opravdu velmi poutavý…