Socialismus za Lamanšem?

Pro ty co s angínou nemají zkušenosti, jedná se o zápal krčních či nosních mandlí bakteriálního, virového nebo zřídka i mykózního původu. Od malička se každý rok potýkám s angínou a proto už dokážu na sobě vypozorovat symptomy a předvídat tak propuknutí angíny s vražednou přesností. Uvedu příklad. Tento rok, zrovna navečer jsem se rozhodl si uspořádat a zorganizovat mou krabičku s léky. Náhodou jsem našel tabletky Strepsils a položil si je k posteli. Koho by to napadlo, že zrovna příští den ráno se probudím celý slabý s ukrutnou bolestí v krku? No... mě, bohužel.

Po dvou dnech s angínou mi došlo, že tento rok to asi nepřechodím a rozhodl jsem se navštívit lokálního doktora.

Velmi mladá, usměvavá recepční sedí  za stolem obklopena čtyřmi monitory a dvěma telefony.

Recepční: Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?

Chraplavým a roztřepaným hlasem.

Já: Domnívám se, že mám angínu a rád bych viděl doktora.

Recepční: Vaše jméno prosím?

Já: Určitě mě v systému nemáte, studuji tu třetím rokem ale ještě jsem neměl potřebu se tu registrovat.

Podávajíc mi papír a pero.

Recepční: Tady tuhle formu pro studenty mi prosím vyplňte, a potom se můžeme podívat jestli Vás může dnes doktor vidět.

Za 10 minut nesu vyplněný registrační formulář

Já: Omlouvám se, ale nepamatuju si data svých očkování.

Recepční: To je v pořádku, z jaké země pocházíte?

Já: Česká Republika.

Recepční: O.K., vyčkejte chviličku... A! Tady to mám, všechno v pořádku. Sedněte si prosím, jakmile se Vaše jméno objeví na displeji, doktor Vás už bude očekávat.

Asi 10 sekund jsem tam pořád před tím stolem stál a upřeně jsem se na ni díval. Procestoval jsem už skoro celou Evropu, a od Kanady až po Kuala Lumpur, ale ještě nikdy jsem se nesetkal se situací kde by můj český původ hrál nějakou pozitivní roli. Vždy to znamenalo jen další byrokratické problémy. A teď mi tu ta ženská říká „všechno v pořádku“? Probudil jsem se právě do sci-fi budoucnosti kde Česká republika je symbolem důvěryhodnosti a spolehlivosti?

 Já: O.K, děkuji mnohokrát. Jo a to pero byste měla nejspíš vyhodit.

Recepční: Hmm... Proč?

Já: Protože jsem si ho strčil do pusy.

Ani jsem nad tou odpovědí nepřemýšlel. Byla tam otázka tak jsem pravdivě vystřelil odpověď. Asi jsem měl vysvětlit, že tím myslím ten zlozvyk, který si spousta lidí odnese ze školy, zlozvyk žvýkání pera. Pokaždé když jsem se zamyslel tak jsem si opačný konec propisky strčil do pusy a pohyboval s ním doleva, doprava nebo nahoru a dolů. Samozřejmě že jsem tento fenomén nevysvětlil, protože jsem doufal, že ta recepční ví, o čem mluvím a že ji dojde, že nejsem nějaký podivín, co si náhodně strká propůjčené propisky do svého nemocného krku a potom se s tím chlubí. Nevím proč, ale pořád jsem tam stál a čekal na nějakou odpověd. Tentokrát to byla ta recepční, ktera se na mě upřeně dívala asi deset sekund a potom sklopila oči mezi své čtyři obrazovky. Cítil jsem se dostatečně znemožněn pro jeden den a tak místo čekárny jsem se šel jenom opřít o sloup nenápadně hledajíc úhel, ve kterém by na mě mladá slečna recepční neviděla. I přes to, čas od času zvedla oči a skenovala čekárnu  jestli se tam někde neplíží ten ocucávač per.

Netrvalo to ani 15 minut a na displeji, co připomínal centrální obrazovku z hokejového utkání, se objevilo: Kudela, Consulting room A12.

V ordinaci mě přivítal doktor pokynem ruky k židli, která byla, samozřejmě, hned vedle jeho stolu. Nevím proč, ale zdá se mi, že absolutně každý doktor, kterého jsem měl tu čest za svůj život navštívit používá ten samý způsob aranžovaní jeho, či jejího stolu a židle pro pacienty. Pacient vždy sedí na statické starší židli, čumí do prázdnoty a neví co s rukama, zatímco doktor sedí na pohodlném otáčecím křesle a ťuká něco do počítače asi 2 minuty i po vašem příchodu a potom se na vás otočí, ve své otáčecí židli a podá vám nějakou otázku: „Tak co Vám je?“  Musel jsem trošku potlačit smích, protože pan doktor byl očividně ind s velmi silným přízvukem a na jeho jmenovce bylo napsáno Kumar. Pro ty co nerozumí,  proč mi bylo do smíchu, doporučuji shlédnout Harold and Kumar go to White Castle, neboli v českém překladu Zahulíme uvidíme. Po krátké konverzaci o mé angíně a mých studijích, během které mi Kumar stihnul strčit do krku dřevěnou špachtli a vyluxovat prsa a záda stetoskopem, mi pan doktor podal recept na antibiotika a ústní sprej. Po prohlídce jsem se zeptal, kde budu platit, jestli u něj, na recepci nebo až v lékárně? Kumar se jen pousmál a řekl, že platit nic nemusím. Opět jsem se na 10 vteřin zaseknul a přemýšlel, co myslel tím že  „nemusím platit“, protože to dost znělo jako že nemusím NIC platit... Zmatený jsem si to namířil do lékárny, kde jsem podal recept a slečna za pultem mi podala papírový balíček, který mi připomínal ony papírové sáčky, co s sebou nosí majitelé psů, když jdou svoje mazlíčky venčit. Na otázku „co jsem dlužen“ mi slečna za pultem odpověděla, že studenti EU mají v Británii zdravotní péči gratis.