Slepičí polévka pro duši

Ačkoliv není podzim stále pořádně u konce, natož v Edinburghu, kde některé stromy neopadaly ještě v únoru, vánoční trhy na Princes Street, připraveny přivítat zmrzlé tváře horkou čokoládou a svařeným vínem, už stojí v plné parádě. Dokonce v čele i s Ruským kolem. Přesto není tak úplně jednoduché naladit se na vánoční atmosféru, když se počasí stále střídá mezi jarním vánkem a mrazem, který bývá leda v polovině ledna, zkouškové je za rohem a deadliny esejí se střídají jeden za druhým.

Druhý rok studia psychologie a sociologie přinesl spoustu nových změn, ale také spoustu okamžiků, kdy je vše při starém a člověk si uvědomí, že už se Edinburgh stal dalším místem na seznamu “můj domov”. Na rozdíl od loňského roku už totiž nepočítám s tím, že autobus přijede podle jízdního řádu včas, nebo že se jízdní řád na internetu shodne s tím na zastávce, ale také už alespoň rozumím, že když si zákazník v práci, kde brigádničím, objedná Amstel nebo Tennent's, ráčil by pivo.

Studium samo o sobě kvete jako růže a den ode dne je látka zajímavější a pestřejší. Oproti loňskému roku se ostych na seminářích zdá být definitivně tentam, spolužáci ožili, a tak v sociologii vášnivě debatujeme například o následcích společenské vzpoury, v psychologii pak třeba o eventuální diagnóze pacientů různých duševních poruch. Díky nabytým vědomostem nezbytné základní teorie z prvního ročníku se každá přednáška, doporučená četba či laboratoře soustředí na určité oblasti oboru mnohem podrobněji a já se tak už mohu těšit, až si své preferované doplňkové předměty k oboru ve třetím ročníku, kdy to bude možné, budu moci vybrat.

Jelikož se sama začínám cítit pevná v kramflecích až letos a obavy i nejistotu, které nás při začátcích často mile rády doprovázejí, si stále velmi dobře vybavuji, rozhodla jsem se stát se takzvanou Peer Mentor, nebo-li mentorem studentů prvního ročníku, kteří s přestupem na vysokou školu a vším jeho se týkajícím těžce bojují. Hlavním důvodem vzniku Peer Mentoring je však to, že profesoři, kteří na univerzitě zaujímají pozice skutečných mentorů, si mezi tolika studenty často ani nepamatují jména svých pověřených žáků, natož aby je mohli v těžkých chvílích podpořit. Coby starší studenti s nimi tedy dobrovolně trávíme čas, pomáháme jim proplout tímto přechodem jen co nejsnadněji to půjde a v průběhu jim věnujeme svou bezprostřední pozornost, podporu a spoustu tipů na cokoliv od akademických či osobních potíží až po nejlepší recepty obsahující brokolici. Tu tady totiž člověk sežene velice levně.

A má osobní slepičí polévka pro duši? Rozhodnutí vrátit se po třech letech zpět k tanci. Hned po prvním tréninku jsem však obdržela email ohledně konkurzu do soutěžních tanečních týmů na street dance, a tak jsem si oblékla tepláky a tenisky, v konkurzu postoupila a nyní mě nesmírně těší, že mohu ten elán a radost z tance, které jsou v týmu zdánlivě silné, sdílet společně s ostatními. Každý týden tak odcházím z tréninků nejen šťastná, ale také nedočkavá, protože už se moc těším, až formaci dokončíme a rozjedeme se po různých soutěžích ve Velké Británii reprezentovat náš edinburský taneční spolek.

Seběhlo se toho od září tolik, že se mi mezi studiem, dobrovolnictvím, tancováním a dvěma brigádami ještě takřka nestačilo zastesknout po tom domově, který na mém seznamu bude vždy úplně první. Každým dnem si však uvědomuji, kolik věcí mi již v Edinburghu bylo dáno prožít, a že mi tak k srdci přirůstá víc a víc. Je třeba si každého dne užívat, dokud se jednou všechny nerozplynou v nostalgickou vzpomínku. Děkuji za každý z nich. Moc.

Dny se sice pomaličku krátí, ale jsou plné zvláštních radostí, zvídavosti a nových zkušeností. A ty svítí mnohem dál než kam záře vanilkových svíček kdy dosáhne.