Semestr nesemestr

Musím se přiznat, že jsem tento konkrétní semestr školu osobně navštívila přesně 3x. Den potom, co začala výuka, jsem onemocněla a ve chvíli, kdy jsem se do školy konečně vrátila, uplynul týden a školu nám zavřeli. A tím pro mě vlastně pokračovalo samostudium, některé profesory jsem vlastně od prosince ani nepotkala. Někomu tento způsob výuky může vyhovovat, ale já mezi ně bohužel nepatřím. Nemyslím teď přímo online výuku, která byla skvělá v tom, že jsem během školy mohla snídat, mazlit se se svým psem nebo třeba ležet v posteli. Ale myslím tím spíš to, že ve chvíli, kdy jsem něčemu úplně nerozuměla, neměla jsem takový prostor zeptat se na to, co jsem potřebovala vysvětlit. Další problém nastal, když se situace venku (a nařízení vlády) měnila a učitelé nevěděli, jak vlastně předmět zakončíme. V důsledku se tedy podmínky splnění předmětu změnily asi 50x a nám nezbývalo, než nechat vše na poslední chvíli, protože jsme opravdu do poslední chvíle nevěděli, zda bude možná ústní zkouška nebo se bude zkouškové období odehrávat v jiném, doposud neozkoušeném stylu. “Long story short”, zkouškové je úspěšně za mnou a nyní mě čeká poslední rok na škole CEVRO Institut. Čeká mě vcelku náročný rok, ze kterého mám smíšené pocity. Těším se, ale zároveň vím, že bude plný práce. Bakalářská práce a státnice jsou jedna věc, ale přijímací zkoušky na obor, kterého jsem se zatím dotkla jen okrajově, je věc druhá. Během karantény jsem měla totiž celkem dost času na přemýšlení. Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že se přeci jen v tom kreativním odvětví cítím o něco lépe a podvědomě ho neustále vyhledávám (než třeba v tom čistě ekonomickém). Ale abych využila znalosti z dosavadního studia a zároveň ukojila mojí touhu po práci v kreativním prostředí, rozhodla jsem se pro studium filmové či divadelní produkce. Jen co mi skončilo zkouškové, začala jsem chodit na přípravné lekce (aby toho učení nebylo málo) a zároveň jsem začala pomalu sbírat zkušenosti právě v tomto odvětví. Tak nějak konečně cítím, že by to mohlo být ono. Je mi 21 let a vydávám se naprosto novou, pro mě zatím neprozkoumanou cestou a vlastně jsem z toho nadšená. Člověk by se asi nikdy neměl přestat učit a měl by neustále hledat své místo/místa a zkoušet nové věci.