Sedm věcí, které mi již chybí na Oxfordu

1. Jako první věc mě napadne můj spolubydlící Christopher, který pokaždé poletuje po našem domě v divných šatech z 19.století, křičící německá, francouzská a poslední dobou především japonská slova, která až tak nedávají smysl. Nicméně miluji to expresivní šílenství, které je s tím úzce spjato. Nikdo neví, jestli ráno vyjde ze svého pokoje v černém obleku, vypadající jako italská mafie, v jednodílném bílém pyžamu nebo jednoduše bez ničeho. Také mi bude smutno po našich půlnočních rozhovorech o všem a přitom o ničem.

2. Další věcí jsou ty malé okamžiky, které se mohou zdát bezvýznamné. Procházet se odpoledne Christ Churchem, kdy vám pozdní slunce maluje pihy na nose. Když trávím čas se svými přáteli, jako by na čase nezáleželo, vracející se domů následující den. A především potkávání nových lidí, kteří se později stanou těmi klíčovými. 

3. Noční návraty z knihovny nebo meetingů na kole. Projíždět temnými a prázdnými ulicemi jako by se všichni najednou vytratili.

4. Jízda na kole v dešti. Na začátku svého pobytu v Anglii to byla jedna z věcí, která patřila k těm nejnepříjemnějším, nicméně časem se to změnilo… A právě teď je to jedna z věcí, které neodmyslitelně patří k studentskému životu v Anglii.

5. Móda, kde můžete očekávat cokoli a kdekoli. Mládežníci a jejich barevné ponožky v mokasínech, lidé převlečení za banány, holky oblečené jako Woody Allen a zbytek obyvatelstva vypadající jako by vypadlo z Felliniho filmu.

6. Šortky a žabky. Po letech strávených v Anglii jsem odpozorovala, že pokaždé, když slunce trochu vykukne ven, tak Britové si okamžitě oblékají kraťasy, žabky a letí ven na slunce, i když je pod nulou. 

7. A konečně mě bude chybět ta nepředvídatelnost toho všeho….